Ulicí středověkého polského městečka kráčí místní šlechtic. Lidé se mu uctivě klaní. Je to válečný hrdina, muž, který renovuje mnohé stavby poškozené válkou, buduje rybníky, vodní kanály a angažuje se v politice.

Ale možná mu dávají přízeň najevo ještě z jiného důvodu. Ze strachu. Povídá se totiž, že pod jeho hradem se hromadí nepředstavitelně zmučená těla…

Uznávaným i obávaným mužem je urozený pán Stanislaw Warszycki (asi 1600–1681) a zrovna je na cestě do svého sídla, hradu Ogrodzieniec (asi 60 km severozápadně od Krakova). Tak jako mnoho dalších staveb i tento hrad nechává sám obnovit, pozvedává jej z trosek tehdejších švédských vpádů do Polska.

Vlastně toho zvládá stavět a opravovat až podezřele moc! Začíná se tak šířit domněnka, že snad musel upsat duši ďáblu. Může na tom být něco pravdy, nebo jsou to všechno jen pomluvy závistivců?

Žádný cukr a hodně biče

Warszycki se jako jeden z mála polských šlechticů odmítá podrobit Švédům okupujícím jeho rodnou zemi. Má pověst velice odvážného muže, ale možná je až příliš horkokrevný. Po konci bojů se Švédy ho prý často svrbí ruka, do které rád bere bič.

Nejhůře schytává jeho manýry manželka Helena Wishniowiecka. Sžírá ho vůči ní chorobná žárlivost. Stačí, aby na ní promluvil jiný muž, a nebohá žena musí veřejně nastavit záda ke zbičování. Dokonce prý Warszycki ze vzteku jednou vyhazuje do vzduchu i kus vlastního hradu!

Bičem si údajně pomáhá také při popohánění dělníků během zázračně rychlých staveb opevnění kvůli zmiňovanému vpádu Švédů. Dochovala se ale i jiná teorie, mnohem pekelnější. V podzemních jeskyních pod Ogrodzieniecem má být cítit síra a služební se třesou strachy při pouhém pomyšlení na to, co dole jejich pán provádí.

Traduje se, že v podzemí podala příšerná postava Warszyckimu list a on na něj upsal svojí duši, tak, aby byli oba spokojeni – člověk, jenž nabude zázračných schopností, i ďábel, který se těšil na další život, jehož se zmocní…

Nezemřel přirozenou smrtí?

Podle legend je Warszycki víc a víc pohlcován svojí mocí. Pod hradem ukrývá obrovské množství zlata, ale odmítá, aby jej kdokoliv mohl užívat. Nedá nic ani své dceři Barbaře, když se vdává. Byl už natolik zaslepen záští a zlobou vůči všem?

Dny má rád trávit v mučících komnatách, rovněž zřízených pod Ogrodzieniecem, kde končí každý, kdo se mu znelíbí. Nakonec sám někdy v letech 1680–1681 umírá. Říká se však, že ve skutečnosti nezemřel, ale ještě živého si ho odnesl ďábel do pekla.

Proto mu je také časem přisouzena přezdívka „Slovanský Drákula“. Z hradu Ogrodzieniec jsou dnes znovu jen trosky. Duch dávného majitele tu má však stále sídlit, zjevuje se prý v podobě velkého černého psa se žlutě žhnoucíma očima.

Po nocích obchází stará bojiště a vláčí s sebou těžký řetěz. Zůstává jím k místu za své skutky připoután navždy?