Francouzský spisovatel Guy de Maupassant má problém. Na sklonku života sedí za stolem a snaží se pracovat. Není tam ale sám – upřeně na něj hledí jeho dvojník! Děsivá postava je usazená přímo vedle něj a diktuje mu, co má psát dál…

Skončí až ve chvíli, kdy už nebohý Guy de Maupassant (1850–1893) nevydrží a nervově se zhroutí. Co je přízrak zač? A proč se dvojník údajně zjevil i dalšímu literárnímu géniovi?

Maupassanta, autora oblíbených děl jako jsou Kulička (1880) či Miláček (1885), děsivé výjevy přivedly až ke ztrátě rozumu.

Než je odvezen do sanatoria pro duševně nemocné, kde nakonec i zemře, dvojník, který ho tolik strašil, si prý před jeho zraky zapálí tvář a nechá ji hořet, s výrazem naprostého zoufalství. Skutečně Maupassant zešílel, nebo ho potkala nevysvětlitelná situace?

A jaké další mrazivé kontakty s paranormálnem prožívali jeho spisovatelští kolegové?

Potkal Goethe své budoucí já?

Německý básník, prozaik, dramatik a politik, Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832), dal světu nejznámější zpracování středověké legendy o učenci Faustovi, jenž v touze po vědění neváhá zaprodat duši ďáblu.

Nadpřirozené zážitky ale autor neprožívá jen na stránkách svého velkolepého díla. Někdy ke konci 18. století prý Goethe kráčí po temné, opuštěné cestě vedoucí do Drusenheimu, kam se vrací po návštěvě u dámské společnosti.

Najednou si všímá, že proti němu jde nějaká postava. Když se přiblíží, německý velikán zkoprní. Cizinec na sobě má sice jiný kabát, tmavě šedý, lemovaný zlatou nití, ale obličej, to je Goethe sám!

Šokovaný spisovatel hledí na svého dvojníka, který bez zájmu pokračuje dál. Později říká, že to setkání bylo na jednu stranu hrůzostrašné, ale na druhou i podivně uklidňující.

Déjà vu

O osm let později chvátá Goethe po té samé cestě. Tentokrát jde ale z opačného směru a náhlé ho znovu sevře pocit, jako kdyby jím projel blesk.

Uvědomí si totiž, že má na sobě tmavě šedý kabát lemovaný zlatou nití, tedy přesně ten, v kterém byl oděný jeho dávný dvojník! Potkal tak Goethe skutečně sám sebe, ale z budoucnosti?

Dokázal se nějak nevysvětlitelně na chvíli přenést v čase, narušit jeho kontinuum? Zajímavé je, že Goethe má s dvojníky ještě další zkušenost. Jednoho deštivého večera takto potká ve městě svého kamaráda Friedricha. Vidí ho jít promáčeného přívaly vody.

Když ale pak přijde domů, Friedrich tam sedí, v tom samém oblečení, zcela suchý. Venku prý vůbec nebyl. Měl se tam snad ocitnout také až za osm let? Dokázal Goethe nahlédnout za oponu všedních dní a spatřit záblesky budoucnosti?