Ostrý záblesk světla z nebes na chvíli oslepí oči Pavla z Tarsu – přísného pronásledovatele prvních křesťanů. Neschopen slova padá z koně na zem a náhle uslyší slova samotného Krista. „Proč mě pronásleduješ?“ ptá se ho.

Pavel po tomto zážitku již nikdy nebude stejný. Postaví se do čela hnutí, které sám dříve pronásledoval!

Osudový okamžik se má odehrát mezi lety 33–35 při cestě do Damašku v Sýrii, kam Pavel (asi 5–67) míří s bojovým oddílem s cílem pronásledovat křesťany. Po onom slavném vidění se ale náhle stává zaníceným apoštolem (zvěstovatelem) křesťanské víry.

Je prý ale možné, že k žádnému vidění nikdy nedošlo! Jak se vlastně celý ten obrat odehrál a co za ním stálo?

Píše se 1. století a následovníci Ježíše Krista jsou tvrdě pronásledováni. Tvrzení, že Kristus je očekávaným Mesiášem, nelibě nese také Pavel z Tarsu (původním židovským jménem Saul).

Jako správný farizej (teologický a politický proud antického judaismu – pozn. red.) s nadšením přijímá úkol likvidovat křesťany.

Pavel v té době zastává ctihodné místo tzv. aedila (úředník) u katastrálního úřadu v Judeji a těší se přízni římských vládců i velekněží. Je bohatým a váženým mužem, který si v podstatě nemá nač stěžovat.

Všechno ale změní osudová cesta do Damašku.

„Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům,“ píše ke svému obrácení Pavel v novozákonním listu Galatským (1:15).

Všichni jsme jedno

Pavlova první cesta coby křesťanského apoštola ho vede na Kypr a do Malé Asie. Mezi lety 45–58 pak procestuje středomořské země. Jeho základní myšlenkovou tezí je, že v Kristu jsme všichni jedno:

„Není již rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou.“ Pavel se snaží na základě svého údajného zázračného obrácení přivést tehdejší pohany na jedinou, podle něj pravdivou víru. Jsou ale jeho slova upřímná?

Podle některých historiků prý nikdy k žádnému zjevení Krista nedošlo! Je totiž dost dobře možné, že celé Pavlovo vidění způsobila epilepsie, jíž trpěl. Proti této nemoci údajně užíval i opium, jež mohlo „vidění“ vyvolat.

Tuto teorii mají potvrzovat i slova Nového zákona, podle kterých se tehdy kolem Pavla náhle rozzářilo světlo, nenadále spadl z koně a po halucinogenním setkání s Kristem tři dny nebyl schopen vidět.

Přitom dočasná slepota (v řádu několika hodin až dnů) je symptomem právě epileptických záchvatů.

Touha po moci

Existuje však ještě jeden prozaičtější důvod, proč mohl Pavel konvertovat ke křesťanství. V tehdejší době bylo zřejmé, že nové náboženství si podmaňuje stále více lidí, a Pavel si tak mohl snadno spočítat, jaké výhody by mu mohla přinést změna přesvědčení.

„Jako možný důvod jeho myšlenkové proměny by mohla být snaha udržet si moc tím, že se postaví do čela odbojového hnutí, jehož vítězství mohl předpokládat,“ zamýšlí se nad touto problematikou německý profesor s českými kořeny Dieter Prokop (*1941) z Univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem.

Do křesťanských sborů míří v té době především chudina, kterou láká možnost posmrtného království, a posléze také ženy patřící k římské horní vrstvě. Křesťanství má velmi dobře našlápnuto.

Teorie změny přesvědčení kvůli potenciální moci však tvrdě naráží na odpor ze strany věřících, podle kterých byl Pavel zbožný muž, který usiloval především o dobro.

Křesťanství po celém světě

Konec Pavlova života příliš šťastný není. V době římského císaře Nerona (37–68) a jeho krutého pronásledování křesťanů je zatčen a kolem roku 67 popraven mečem na jižním okraji Říma u Ostijské cesty.

Pokud by Pavel své zapálení pro víru jen předstíral, riskoval by život? Ovládla jej dočista jeho choroba, anebo skutečně uvěřil síle Ježíše Krista? Jisté je, že křesťanství pomalu ovládne celý náš západní svět.

Roku 313 je ediktem milánským zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími a roku 391 poslední císař jednotné Římské říše Theodosius I. (347–395) ustanoví křesťanství za státní náboženství. Pavel z Tarsu je dnes pokládán za faktického zakladatele křesťanství.