Často se objevuje v krizových nebo klíčových momentech života, kdy působí jako ukazatel dalšího směru. Někteří ji vnímají jako důkaz skrytého řádu vesmíru, jiní ji považují za pouhou hru náhody a jejího vyložení.

Synchronicita popisuje zvláštní shody okolností, které nejsou nijak propojeny, ale přesto mají pro jednotlivce hluboký význam. Stále vzbuzuje otázky, které sahají do oblastí psychologie, filozofie a spirituality.

Je možné, že za těmito zdánlivými náhodami se skrývá něco víc – neviditelná síť souvislostí, která propojuje náš vnitřní svět s vnějším? Pojďme se podívat na příběhy a teorie, které se snaží rozluštit tuto psychologickou záhadu.

Čtrnáct let před potopením Titanicu napsal americký spisovatel Morgan Robertson (1861–1915) knihu Marnost aneb Ztroskotání Titána. Popisoval v ní luxusní loď jménem Titan, která se potopila po srážce s ledovcem během své první plavby.

I mnoho dalších detailů se později shodovalo se skutečnou tragédií Titaniku – například rozměry lodi, nedostatek záchranných člunů nebo cesta přes Atlantik. Byla to opravdu jen shoda náhod? Nebo Robertson někde v podvědomí tušil, že se něco takového stane?

Příběh ukazuje velmi zvláštní případ synchronicity. Zejména pro ty, kdo na ni věří. Tenhle fenomén ale může vypadat mnohem jednodušeji. Třeba když někdo už pár dní myslí na starou lásku a ta se velmi nečekaně po letech ozve z telefonu.

Nebo při rozhodování nad koupí domu člověk na dálnici projede kolem nápisu: „Udělej to teď hned!“ Je to jen náhoda? Jde o práci nevědomí? Nebo je to pomoc osudu či vesmíru?

Jungova teorie synchronicity: Když náhody dávají smysl

Pojem synchronicity zavedl švýcarský psycholog Carl Gustav Jung (1875–1961). Věřil, že synchronicita odráží hluboké psychologické procesy a nesou poselství. Stejně jako sny. Synchronicita tedy zahrnuje události, které jsou vzájemně propojeny.

Není ovšem mezi nimi jasná souvislost mezi příčinou a následkem. Je to shoda okolností, kdy vnější událost zrcadlí událost vnitřní. A záleží na jedinci, jaký význam jim přikládá.

Zdánlivě náhodné události nebo jevy se tak podle Junga vyskytují ve stejné době a mají symbolický význam, který nelze vysvětlit běžnými postupy. Vytvářejí tak „magickou“ nebo „zázračnou“ shodu mezi vnějším světem a vnitřními stavy člověka.

Co na to rozumově zaměření lidé? Tyhle „náhody“ hodí do jednoho koše s nápisem „nevysvětlitelné jevy“. Na stejné místo, kde už je déja vù, ohýbání lžící, čarodějnictví či vykládání karet.

Jungova teorie synchronicity představuje významný odklon od tradičního vědeckého myšlení, které se zaměřuje pouze na kauzalitu.

Synchronicita ale podle Junga není náhoda ani nevysvětlitelný jev! Věří, že existuje hlubší spojení mezi vědomím a nevědomím, které se takto projevuje. Synchronizované události mohou vypadat jako odpovědi na vnitřní pocity, obavy nebo touhy jednotlivce.

Věda je na takové vysvětlení krátká, protože nemá jak obhájit propojení mezi vnitřním a vnějším světem. Podle Junga je ale právě tento jev důležitou součástí lidského života, který může pomoci k hlubším vhledům do sebe sama a pochopení vlastních procesů.

Jungovým cílem nebylo synchronicitu vědecky dokazovat, ale spíše ji popsat jako fenomén, který má význam pro jednotlivce a jeho psychický vývoj.

Jung to dokládá na příkladu pacientky, která byla nezdravě racionální. „Nejdřív měla působivý sen, v němž jí někdo daroval drahocenný šperk – zlatého skarabea,“ popisoval Jung. Druhý den měl s klientkou sezení.

„Zatímco mi tento sen vyprávěla, zaslechl jsem, jak za mnou něco tiše klepe na okno. Otočil jsem se a spatřil jsem dost velký létající hmyz. Ten zvenku narážel do okenic a snažil se dostat do velké místnosti.

Okno jsem otevřel… Byl to obyčejný zlatohlávek, který se díky své zeleno zlaté barvě podobá nejspíše skarabeovi…“ Událost podle Junga prolomila nekonečný racionální přístup a intelektuální odpor pacientky.

Léčba prý tak mohla dále pokračovat, což je názorný příklad, jak zdánlivá náhoda může mít hluboký terapeutický dopad.