Troufalý akt státního terorismu, do kterého byl zapletený i francouzský král Ludvík XIV., řečený Král Slunce, měl postihnout Prahu v červnu roku 1689. Zůstalo po něm množství mrtvých, zničené domy, kostely i synagogy.
Vyšetřovatelé se vydali po francouzské stopě. Byl to však správný směr?
Kritického dne 21. června 1689 panovalo teplé a suché počasí doprovázené větrem. Jako první se s „červeným kohoutem“ dostal do křížku hostinec v domě U Černého orla v jedné staroměstské uličce. Pražským povětřím se rozléhal poplašný hlas zvonů.
Začaly hasební práce.
Bilance požáru byla katastrofální: za oběť ohni padlo 766 obytných domů, šest kostelů a klášterů, deset synagog, mlýny a pila. Odhad obětí: 150 – 175 obyvatel židovské čtvrti, obětí křesťanského vyznání bylo několik desítek.
Velmi brzy po požáru se objevila francouzská stopa.
Historický kontext
Proč by měla Francie zájem na zapálení a zničení Prahy? Francouzský král Ludvík XIV. vedl velmi agresivní zahraniční politiku, v rámci které obsazoval území, která do té doby patřila Habsburkům.
Na podzim roku 1688 začala francouzská vojska vypalovat města v dnešním Německu – Heidelberg, Mannheim, Baden a mnohá další, a poté byl plán údajně rozšířen i na česká města. Cílem bylo vyvolat totální chaos.
Komando žhářů
Jeden z údajných žhářů se na mučidlech přiznal a byl 29. června 1689 popraven. Jednalo se o Benedikta Dureze, Francouze pocházejícího z okolí města Lyonu. Základna žhářského komanda měla být v zájezdním hostinci U Tří zvonků v malostranské Mostní ulici.
Pozoruhodnou postavou celé události je bývalý voják české národnosti – Vavřinec Procházka, který se však do historie dostal pod jménem Ohnivý Vavřinec. Také ten se po dopadení přiznal k příslušnosti k francouzské paličské skupině.
Vavřinec byl potrestán tak, jak bylo u žhářů zvykem – byl upálen.
Dvě teorie
Stále existují dvě oficiální teorie. První, atraktivnější, viní ze založení ohně komando naverbované a financované francouzským královstvím. Druhá, poněkud fádnější, dává vznik a rychlé šíření požáru do souvislostí s katastrofální požární prevencí ve městech na konci sedmnáctého století, která zde byla umocněna i pro šíření ohně panujícími příhodnými klimatickými podmínkami.
