U vjezdu do anglické vesnice Woolpit v hrabství Suffolk mají zajímavou ceduli, kde kromě názvu obce je zobrazena dvojice dětí. Jde o odkaz na dávnou událost, která se zde traduje od roku 1173. Tehdy prý v jámě, nebo podle jiné verze poblíž jeskyně v lese, našli místní lidé dvojici dětí, asi desetiletou dívku a o něco mladšího chlapce.
V té době zanechání dětí svému osudu nebylo zase tak výjimečnou událostí, pokud je například rodiče nemohli uživit apod. Vždyť o tom máme připomínku i v naší známé pohádce o perníkové chaloupce.
Co však bylo zvláštní, je to, že děti, které se nalezly v této oblasti Anglie, vůbec neuměly anglicky. Ale především to byla barva jejich kůže – ta byla úplně zelená. Proto se o nich mluvilo jako o zelených dětech.
Také jejich oblečení bylo z jakési jiné látky, než která byla tehdy běžně používaná.
Děti měly být nejprve v péči místního feudála Richarda de Calne. Z potravy jedly jen zelené lusky. Později se aklimatizovaly, přijímaly běžnou stravu a naučily se anglicky. Lidé se proto snažili od nich dozvědět něco bližšího o jejich předchozím životě.
A byly to skutečně zajímavé informace.
Děti vypověděly, že pochází z jakési „Země svatého Martina“. Zřejmě nemělo jít o nějakou neznámou zemi na naší zeměkouli, ale na jiné planetě, podobné té naší. Neznají tam prý sluneční svit jako u nás, ale pouze jakési trvalé šero, bez střídání dne a noci.
A také pokožka všech obyvatel je tam zelená.
Chlapec byl bohužel od počátku churavý a po nějaké době zemřel. Zato děvče se mělo dožít poměrně vysokého věku. Při běžné stravě a zdejším podnebí ztratila úplně její pokožka zelenou barvu, měla se vdát a vést běžný venkovský život.
DOCHOVANÁ SVĚDECTVÍ
Že nemělo jít o nějakou smyšlenou pohádku mají potvrzovat dva zdroje. Jde o samostatné práce dvou kronikářů, kteří příběh zaznamenali – Ralpha z Coggeshallu a Williama z Newburghu. Především posledně jmenovaný se svoji kronikou „History of the Affairs of the English“ je považována za jeden z nejspolehlivějších zdrojů informací z tohoto období.
RŮZNÉ TEORIE
O vysvětlení záhady „zelených dětí“ se samozřejmě pokoušela řada lidí a jejich teorie byly také podivuhodné. Ty reálnější hledaly původ dětí například mezi irskými přistěhovalci, nebo dětskými otroky, kteří uprchli z měděných dolů.
Nechybí ani možnost zbavení se nechtěných dědiců bohatých lidí. Zelená barva pokožky by mohla odpovídat pomalé otravě arsenem. Ty nejodvážnější mluví o návštěvnících z vesmíru, například z planety červeného trpaslíka, která by mohla mít vzhledem k postavení vzpomínané věčné šero apod.
A samozřejmě nechybí ani možnost, že děti prošly jakousi bránou z paralelního světa ve zmíněné jámě či jeskyni.
Ale zřejmě nejde jen o jediný příběh „zelených dětí“ z Wollpitu. Podobný příběh se měl prý odehrát v roce 1887 u španělské vesnice Banjos v Katalánii. Ale zde se má téměř s jistotou za to, že byla pouze do místního folkloru převzata anglická verze.
NAVŽDY ZÁHADA?
Samozřejmě takto reprodukované příběhy se dostávaly do různých povídek, pohádek či sci-fi literatury nejrůznějších autorů. Dnes už asi nemáme žádné šance ověřit skutečnost. A tak nám nezbývá, než se rozhodnout – uvěřit příběhu v kronice, přiklonit se k jiné teorii, nebo příběh zcela odmítnout.
Ale co když to vše mohlo být úplně jinak?
