Skip to content

Tajemství století odhaleno: Už víme, co je lochneská příšera!

Skotské jezero Loch Ness ukrývá ve svých kalných a temných hlubinách děsivé tajemství. Žije tam tvor z prehistorické minulosti, který jen občas vyplave k hladině a nechá se zahlédnout? Novozélandští vědci teď přišli se šokující teorií a tvrdí, že tajemství lochnesky definitivně odhalili.

Manažerka místního hotelu Aldie Mackayová jela 14. dubna 1933 s manželem v autě po silnici do Invernessu. Podívala se přes klidné vody jezera Loch Ness k zámku Aldourie a zahlédla něco zvláštního na hladině.

„Bylo to černé a plavalo to v kruhu,“ popsala novináři Alexu Campbellovi, který zprávu o lochneské nestvůře zveřejnil 2. května v listu Inverness Courier. Toho dne se zrodila největší senzace a záhada století.

IRSKÝ MNICH ODHÁNÍ NESTVŮRU

Paní Mackayová se svým mužem přitom nebyli první, kdo příšeru z hlubin zahlédl. Dodnes se traduje legenda o irském mnichovi. Ten v roce 565 zachránil na řece Ness, vlévající se do jezera, život místnímu vesničanovi, kterého napadla obludná vodní příšera.

Mnich prý udělal před nestvůrou znamení kříže a tím ji odehnal.

Irský mnich prý zahnal stvůru křížem.
SILNICE PROZRADILA LOCHNESKU

Až do jara 1933 byl severní břeh jezera Loch Ness zarostlý a nepřístupný. Pak zde postavili silnici a hlášení o výskytu tajemného tvora ve vodě se začala množit. Jen během roku 1933 bylo podivné zvíře spatřeno 50x.

Objevila se i řada fotografií lochnesky, v mnoha případech se prokázalo, že jde o podvrh. Například velmi známá fotografie Roberta Wilsona z roku 1934.

ODHALENÝ PODVOD

Tato fotografie se objevila snad v každé reportáži o lochnesce. Až po 60 letech se ukázalo, že jde o velký podvod. Pravda vyšla najevo v roce 1994, kdy Christian Spurling na smrtelné posteli přiznal, že fotografii ve skutečnosti pořídil jeho tchán Marmaduke Wetherel.

Na snímku nebyla lochneská příšera, ale pryskyřicový model upevněný na malé dětské ponorce. Autorství Roberta Wilsona si oba výtečníci vymysleli.

Jedná se o nejslavnější obraz lochneské příšery.
KOLIK SE PLATÍ ZA LOCHNESKU?

Skotský biolog Charles Paxton z Univerzity St. Andrews se před několika lety rozhodl detailně prozkoumat tisícovku výpovědí očitých svědků výskytu lochneské příšery. Výsledek byl překvapující: naprostá většina svědectví podle něj pochází od majitelů a pracovníků kaváren a hotelů kolem jezera.

Právě oni mohou na přiživování legendy nejvíce vydělat, záhada totiž přitahuje turisty z celého světa jako magnet. „Lochnesková turistika“ přináší ročně zisk více než 1 000 000 liber (zhruba 30 000 000 korun).

CO ZPŮSOBÍ PŘEVRÁCENÝ ČLUN

Do další skupiny očitých svědků pak podle Paxtona patří nadšenci z celého světa, kteří se chtěli přiživit na slávě fenoménu lochneské příšery. Ti mohou být opravdu přesvědčeni, že tvora v jezeře viděli.

Český kryptozoolog (expert na záhadná zvířata) Jaroslav Mareš popisuje, jak k takovému klamnému pozorování může dojít: „Spodní proudy například k hladině vynesou nějaký předmět, třeba převrácený člun.

Vynoří se dnem vzhůru nad hladinu a z určité vzdálenosti a úhlu opravdu může vypadat jako živý tvor, který se za chvíli potopí. Zvláště když si velice přejete takového tvora vidět.“

Jako Lochneska může vypadat i kmen s delšími větvemi.
KMEN S DELŠÍMI VĚTVEMI

Pokud po hladině pluje kmen s delšími větvemi, může zase podle Mareše vypadat jako zvíře s dlouhým krkem, především z dálky a při horší viditelnosti. Mareš ale tvrdí, že některá pozorování lochneské příšery tímto způsobem vysvětlit nejdou.

Ty jsou podle něj buď pravdivá, nebo kompletně vymyšlená.

SONAR ODHALUJE HLUBINY JEZERA

Velice zajímavé důkazy o existenci tajemného tvora v hlubinách jezera Loch Ness přinesla expedice amerického vědce Roberta Rinese z roku 1972. Rines použil speciální člun se sonarem a fotoaparátem, který spouštěl pod hladinu.

Oba přístroje byly synchronizované, fotoaparát pořídil snímek v okamžiku, kdy sonar ve vodě zachytil pohyb.

TAJEMSTVÍ KOSOČTVERCOVÝCH PLOUTVÍ

Výsledkem byly známé fotografie dvou kosočtvercových ploutví. Podle kryptozoologů jsou dodnes tím nejprůkaznějším svědectvím o tom, že nějaký velký živočich v jezeře skutečně žije. Sonar tehdy zaznamenal obrovské pohybující se těleso pod vodou, chvíli nato i druhé.

Vypadá to tedy, že mohlo jít dokonce o dva tvory, kteří plavali vedle sebe. Aby se Rines pojistil proti obvinění z podvrhu, vzal na palubu člunu nezávislé kontrolory. Ti všechny nafocené filmy zapečetili a odeslali k vyvolání do Inverness.

O podvod tedy prokazatelně jít nemohlo.

Sonar zachytil kosočtverečné ploutve. O podvod se nejednalo.
KRAJ DÉMONŮ A DUCHŮ

Prastaré skotské ságy ze severu vyprávějí, že krajina kolem jezera Loch Ness byla obývaná ďábly, démony a duchy vyvražděných skotských klanů. Dodnes někteří obyvatelé tohoto drsného kraje tvrdí, že se do zřícenin hradu Urquhart, který se tyčí nad jezerem, vracejí duchové bývalých majitelů.

Asi není náhoda, že se lochneská příšera nejčastěji objevuje právě v těchto místech. Je možné, že zárodky starých pověstí vycházejí z dávného pozorování prehistorického netvora, ze kterého museli mít tehdejší lidé nesmírnou hrůzu.

POMŮŽOU SATELITY?

Pokud by v jezeře taková příšera skutečně žila, jak je možné, že ještě pořád nemáme v ruce přesvědčivý důkaz o její existenci? Dnes, v dobách satelitů, které pokrývají s ohromným rozlišením každý kout naší planety?

Může to být proto, že jezero Loch Ness je jedna ohromná nekonečná skrýš. Mimořádně hluboký příkop v některých místech klesá až do hloubky 300 metrů. Mělkých oblastí je jen velice málo, břehy spadají prudce do hlubin.

BAHNO SKRÝVÁ NETVORA

Jezero Loch Ness obsahuje neuvěřitelných 7 500 000 000 m3 vody. To je 25x více, než má přehrada Lipno, která je zhruba stejně dlouhá a jednou tak široká. Toto ohromné množství vody je jedním z důvodů, proč je tak těžké systematicky pročesávat jezero pomocí přístrojů, a vypátrat tak tajemnou příšeru.

Dalším důvodem je mimořádně špatná viditelnost pod hladinou. Vodu kalí velké množství bahna a rašeliny z přitékajících řek a potoků.

Jezero je velmi hluboké a je tak nemožné pořádně sledovat, co zde žije.
MOHLA BY LOCHNESKA PŘEŽÍT?

Je vůbec možné, aby v tomto nehostinném jezeře přebýval obrovský vodní živočich? Jeden by navíc nestačil, musel by být nesmrtelný. K udržení populace po dlouhá staletí je nutné, aby zde žilo vždy několik samic a samců, kteří se dokážou rozmnožovat.

Našli by v jezeře dost potravy? Velkým býložravým ještěrům by se to určitě nepodařilo. V úzkém pruhu pobřeží je jen velice málo rostlin. Ty totiž potřebují světlo, které nepronikne hlouběji než 10 metrů pod hladinu.

Zato na ryby je jezero poměrně bohaté. Vědci vypočítali, že těmi by se v jezeře uživilo minimálně 20 tvorů vážících přes 500 kilogramů.

JEZERO, KTERÉ NIKDY NEZAMRZÁ

V jezeře Loch Ness je velice studená voda, která si po celý rok udržuje stabilní teplotu kolem 6 °C. V létě se prohřívá jen tenká horní vrstva, jezero však nikdy nezamrzá. Pokud by byla lochneská nestvůra ve skutečnosti plesiosaurus, mořský pravěký ještěr, jak se domnívá mnoho kryptozoologů, nejspíš by pobyt v tak studené vodě nepřežil.

Plazi jsou studenokrevní, teplota jejich těla závisí na teplotě okolního prostředí. Při nízkých teplotách zpomalují své životní pochody až do stavu strnulosti. Ožijí jen s rostoucí teplotou. Proto si stále více badatelů myslí, že lochneská příšera by mohla být spíše nějaký vývojově velmi starý druh dravé ryby.

VĚZNI Z PRAVĚKU

Na konci poslední doby ledové před 10 000 lety bylo jezero Loch Ness spojeno s mořem. Je možné, že právě tehdy v něm zůstalo uvězněno několik tvorů, kteří už nikdy nenašli cestu ven na volné moře a byli nuceni přežít v malém, i když hlubokém jezeře.

Museli se přizpůsobit – a povedlo se. „Podpůrné důkazy nasvědčují tomu, že v jezeře skutečně nějaký velký živočich žije. Dodnes ale není jasné, jak přesně vypadá,“ shrnuje kryptozoolog Jaroslav Mareš.

Je možné, že pravěká zvířata zůstala uvězněná v jezeře.
ZBYTEČNÁ SNAHA VĚDCŮ

Vědci podnikli celou řadu pokusů o zachycení tohoto neznámého tvora. Pomocí sonaru důkladně prohledávali dno. Na břehy jezera instalovali filmové kamery s nočním viděním, které se automaticky spouštěly pohybem v zorném poli objektivu.

Japonská expedice prohledávala vody jezera za pomoci miniponorky. Tým televize BBC sledoval celé jezero v letech 2002 až 2003 nepřetržitě dva roky. Přesvědčivý důkaz o existenci lochneské příšery se najít nepodařilo.

NEJLEPŠÍ ZÁBĚR LOCHNESKY

Pak ale přišel blesk z čistého nebe: amatérský vědec Gordon Holmes natočil v srpnu 2013 velice přesvědčivý videozáznam. „Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem ve vodě zahlédl tu protáhlou černou věc, dlouhou kolem 15 metrů,“ řekl Holmes. Dokonce i mořský biolog Adrian Shine, který léta zkoumá údajný výskyt lochneské příšery, byl po zhlédnutí Holmesova videa nadšený: „Řadil jsem se ke skeptikům ohledně událostí v jezeře, ale nechával jsem si otevřená vrátka.

Teď není pochyb. Je to jeden z nejlepších záběrů lochnesky, jaké jsem kdy viděl.“

Gorden Holmes zahlédl dlouhou protáhlou věc.
CO OBJEVILI NOVOZÉLANDŠTÍ VĚDCI

Novozélandští vědci se v roce 2019 pokusili vytvořit seznam jezerních živočichů v Loch Ness za pomoci vzorků DNA nalezených ve vodě. Jejich cílem nebylo dokázat, případně vyvrátit existenci lochnesky, ale zmapovat živočichy a rostliny v jezeře.

„Lidé mají rádi tajemství. My jsme za pomoci vědy přidali další kapitolu do příběhu o lochneské záhadě,“ řekl genetik Neil Gemmell, vedoucí vědeckého týmu z univerzity v novozélandském Otagu.

Podle analýzy DNA vzorků se neprokázalo, že by se zde vyskytovali obří plazi.
SUMEC, NEBO ZATOULANÝ ŽRALOK?

Analýza ale neprokázala, že by se v jezeře vyskytovali obří tvorové, prehistoričtí mořští plazi zvaní plesiosauři nebo velcí jeseteři. Vědci také vyloučili, že by lochneskou příšerou byl sumec nebo zatoulaný žralok malohlavý.

„Zvířata za sebou při pohybu ve vodě zanechávají nepatrné stopy DNA – pochází z jejich kůže, peří, šupin a moči,“ vysvětlil Neil Gemmell. Jeho tým proto odebral 300 vzorků vody na různých místech a v odlišných hloubkách jezera.

Vyfiltroval z ní biologický materiál a z něj extrahoval DNA, kterou analyzoval.

ZÁHADA OBJASNĚNA!

Shromážděná data však prokázala, že v jezerních vodách je velké množství DNA úhoře říčního. A právě obří úhoř představuje jednu z hypotéz, které se točí kolem lochnesky. Musel by to být hodně gigantický úhoř, možná i největší, jakého kdy lidé spatřili.

„Otázka nyní zní, jestli tam takoví gigantičtí úhoři jsou,“ řekl Neil Gemmell. Ze získaných údajů sice podle něj nelze určit velikost, ale množství získaného materiálu zároveň naznačuje, že takovou možnost nelze vyloučit.

Foto: Shutterstock.com, Wikimedia Commons
AKTUÁLNÍ VYDÁNÍ
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky záhady Zobrazit více …

Nenechte si ujít další zajímavé články