Nelidský řev se rozléhá do všech stran. Kat právě rozžhavenými kleštěmi uštípává ženě jeden prst z ruky za druhým. Hrůznou podívanou si nemohou nechat ujít místní zvědavci, z nichž ti s nejsilnějším žaludkem vyprovázejí odsouzenou i na kopec za obcí, kde ji popravčí, ještě předtím než pod ní zapálí hranici, stáhne kůži.
Podobně brutálně skončí i další vrazi pána ze Lkouše.
„Léta 1571, 24. dne srpna, v pátek na sobotu, den památky apoštola s. Bartoloměje, stal se zlý a nešlechetný a v tomto království českém neslýchaný skutek, a vražda, ve vsi tak řečené Šamonici…,“ uvádí jeden z nejkrutějších případů hrdelního práva v českých dějinách očitý svědek a kněz Mikuláš Dvorský (žil v 16. století). Na šamonické tvrzi toho času sídlí udatný rytíř Ludvík Lorecký ze Lkouše (†1571) se dvěma malými syny. Na jejich výchovu a starost o panství ale není sám, k ruce má celou armádu poddaných. Podle některých vykladačů dějin je Lorecký na své služebníky nesmírně krutý a nevynechá jedinou příležitost, aby jim ještě nepřitížil.
Dle jiných byl přesným opakem, což dokládá i Dvorský. Pokud byl ale lidumilem, jak si potom vysvětlit příčinu nadcházejících tragických událostí?
SEDM VŠEHOSCHOPNÝCH
Vůbec nejsilnější zášť k Loreckému cítí místní rychtář Petr Dulík. Do úmyslu odpravit nenáviděného pána zasvětí i svého syna Václava a dva místní čeledíny, Matěje a Ziku Marouškovy. Jednoho dne se proto sejdou a uradí „pod stromem jasanovým, který tu ve vsi před dvorem panským stojí, kterakby pána svého i se syny jeho zamordovali“. Z jejich hovorů je brzy jasné, že k úspěchu celé akce potřebují pomoc „zevnitř“. Mezi sebe tak přiberou i rytířovu děvečku Důru, kuchařku z tvrze Marušku a šafářku Voršilu. Sedmička spiklenců se v rytířově sídle tajně sejde v noci 24.
srpna roku 1571.
PODŘEZANÝ RYTÍŘ
„Právě usnul,“ zašeptá Důra a mávnutím ruky ostatním pokyne, aby jí následovali. Na cestu setmělými chodbami si svítí pouze loučí. „Teď hlavně tiše,“ sykne po chvíli s prstem přitisknutým na rtech a pak pomalu otevře dveře do pánovy ložnice.
Společně obestoupí postel, načež se jeden z pacholků napřáhne. „Nejprve Zika uhodil ho krojidlem od pluhu nad levé oko, po kteréžto ráně pán probudiv se, chtěl vstáti. Tu hned Důra dívka na něho vsedla a jemu po levé straně hrdlo podřezala,“ popisuje krutou vraždu neozbrojeného rytíře Dvorský.
Tím ale jejich dnešní řádění ještě nekončí. V sídle jsou dosud další dvě nebohé duše – Loreckého 12letý syn Adam a o dva roky mladší Zdeněk.
VRAZI VE SKŘÍNI
„Alou, je čas spát!“ houkne šafářka na chlapce a vyžene je temnou chodbou do jejich pokojíčku. Zde už na ně ve skříni čeká Dulík s pacholky. S vraždou ale čekají až na příchod ostatních kompliců, kterým zevnitř otevřou dveře.
A podobně jako u otce, i zde potichu obestoupí jejich postýlky. V takové tmě je ale špatně vidět a rychtář tak svou první ranou namísto hlavy udeří chlapce pouze do ramene. Ten se úderem probudí a poznajíc rychtáře údajně praví: „Můj milý Dulíku, nezabíjej mne, nepovím na vás žádnému, dokud jsi živ.
“ Na to ale rozběsnění vrazi nedbají. Šafářka vytasí nůž a malému chlapci doslova rozbodá obličej. Rychtářův syn Václav si vezme na starosti druhého chlapce a kordem mu přeřeže krk.
SMYČKA SE UTAHUJE
Jakmile je masakr dokonán, převlečou se mordýři do čistých šatů a ve vsi způsobí ukázkový povyk plný nářků, slz a bědování. Nejen celé Šamonice jsou v tu ránu na nohou. Zprávu o zamordovaném pánovi s dětmi Dulík donese i k uším blízkého příbuzného oběti, Václava Loreckého ze Střížovic, který nevědom si identity pachatelů, pověřuje Dulíka, aby zařídil všechny náležitosti kolem pohřbu.
Ve stejnou dobu se začíná pátrat po strůjcích ohavného činu. Do čela vyšetřování se postaví hrabě ze Šternberka, ale výslechy dlouho nenesou žádné výsledky, neboť pachatelé se navzájem kryjí. Jednoho dne hrabě pošle i pro děvečku Důru.
Zdali ji v tu chvíli už doběhlo svědomí, či nevydržela pocit stahující se smyčky, její chování v hraběti vzbudí podezření. Na oko ji proto nabídne milost výměnou za přiznání a vyzrazení kompliců. Dívka chvíli rozmýšlí, ale pak vše vyklopí.
Když má Šternberk vše pečlivě zapsáno, dá Dulíka i s dalšími vrahy zavřít. „Ji vezměte také,“ přikáže navzdory svému slibu strážným.
NEJVYŠŠÍ UTRPENÍ
Protože se Důra přiznala jako první a byla vyšetřovateli nejvíce nápomocna, je „pouze“ natažena na skřipec a poté sťata. Ostatní pachatele čekají před smrtí neskutečná muka. Na konci září 1571 je na náměstí v Blatné předvedena šafářka Voršila.
Vražedkyni kat nejdříve uštípe prsty rozžhavenými kleštěmi. „Trhali jí články s nehty kleštěmi u obou rukou a u pravé nohy u palce. Potom měli jí zuby trhati, ale nechali ji, aby mohla mluviti,“ píše Dvorský. Odsouzenou pak vyvezou za město, kde jí popravčí udělá tzv. suity po knechtsku, což znamená, že jí nařízne kůži na zádech, kterou poté v kusech strhává. Zkrvavenou ženu následně zaživa upálí. V plamenech ohně skončí i rychtářův syn Václav a kuchařka Maruška, která se přiznala, že jim při činu svítila.
OPÉKÁNÍ ODSOUZENÉHO
Dalšího dne se na popraviště dostane iniciátor vraždy Dulík s bratry Marouškovými. Matěje přivážou na stejné prkno, na němž o den dříve trhali šafářku. Odspoda nahoru mu kůlem projedou skrz tělo – za pár chvil je mrtev.
Velmi bolestivé popravě neujde ani Zika, jemuž kat nejprve rozláme údy a poté ho za ně provleče kolem. Zvláštní „péči“ obdrží Dulík. „Rychtáře svlékli donaha, připoutali k železnému rumpálu a pak ho pomalu opékali na ohni.
Táborský kat Jíra ho přitom kropil a potíral vařící smůlou, kterou, jakmile se přiškvařila, zase struhadlem seškraboval,“ převypravuje Dvorského zápisky český spisovatel Jan Bauer. Asi půlhodinové trápení té největší krutosti ukončí až krajský hejtman, když nařídí hodit pod odsouzence více slámy, aby tak zesílil oheň.
Když tělo posledního ze skupiny vrahů zčerná na uhel, končí tím i příběh šamonického mordu.
