Dlouhé roky je Američanka Ema McKinley upoutaná na invalidní vozík a její stav se postupně zhoršuje. Během jedné obzvláště vypjaté epizody v ukrutných bolestech prožívá vizi, v níž spatřuje Ježíše Krista, který ji uzdravuje.

Hned druhého dne je schopná postavit se na vlastní nohy a začít chodit. Byla to tedy jen pouhá vize, nebo něco víc?

Po úrazu na pracovišti zůstala Ema McKinley téměř dvacet let na vozíku. Stalo se to velikonočním víkendu roku 1993, kdy ztratila rovnováhu a spadla ze skladiště ve vestavěném patře.

Noha ji ovšem uvízla mezi krabicemi a tak zůstala viset hlavou dolů, dokud ji nenašel jeden ze spolupracovníků a nezavolal záchranku. „Narazila jsem hlavou do něčeho velmi tvrdého a probrala jsem se až druhý den,“ vzpomíná na incident Ema.

Zatímco se zotavuje ze svých zranění, začne se u ní rozvíjet se u ní rozsáhlá reflexní sympatická dystrofie, známá jako RSD, chronická a progresivní nervová porucha, která způsobuje silné bolesti celého těla.

Žena zůstává upoutána na invalidní vozík a její stav se v průběhu let ještě zhoršuje. Její levá ruka se vlivem ustavičných bolestí svírá v pěst, kterou není schopna otevřít. Její krk, páteř a noha se začínají křivit do velmi bolestivé pozice.

K tomu se časem přidávají ještě krevní sraženiny v nohách, představuje život ohrožující problém. Lékaři jí chtějí obě nohy amputovat. Ona to však odmítá. Je přesvědčená, že ji Bůh nakonec uzdraví. Je to jen falešná naděje, nebo je uzdravení stále možné?

Další pád

Leckdo by řekl, že Ema McKinley čeká na zázrak a zřejmě by to nebylo daleko od pravdy. Na Štědrý den roku 2011, po téměř dvaceti letech od zlomového incidentu se ovšem přeci jen dočká.

Začne to dalším osudovým pádem, kdy ochrnutá žena spadne z invalidního vozíku a zůstává po osm hodin ležet na zemi v ukrutných bolestech. Pak do místnosti údajně vstupuje Ježíš do uzdravuje ji.

„To, co jsem viděla, bylo to nejúžasnější bílé roucho. Věděla jsem, kdo to je. Naše lidské oči se na to sotva dokážou podívat, je to tak jasně bílé,“ tvrdí McKinley. „Ježíš narovnával tu křivou nohu. Věděla jsem, že mi narovnává krk.

Narovnávala se mi páteř.“ Byl to jen sen, v němž se zhmotnilo její nejvroucnější přání, nebo těžko uvěřitelná skutečnost? Jakkoliv nepravděpodobně druhá možnost zní, zdá se, že právě to se stalo.

Už druhý den totiž Ema vstane z vozíku a začne chodit, jako by žádnou neurologickou poruchou netrpěla! Příznaky nemoci u ní sice stále přetrvávají, přesto je její náhlé zlepšení stavu naprosto mimořádné. Přispěla k tomu ženina neoblomná víra?