Atlantida byla vždy spíše v zájmu lovců záhad než seriózních badatelů a nad zprávami o ní se většina skeptiků jen usmívala. Jenže poslední roky ukazují, že toho o minulosti naší planety opravdu víme méně, než jsme si mysleli.

Mohou někde skutečně ležet pozůstatky bájné říše?

Bílé věže bortící se pod obrovskou vlnou tsunami. Lidé v panice utíkající všemi směry. Naprostá zkáza. To podle některých badatelů potkalo před mnoha tisíci lety legendární vyspělou říši známou jako Atlantida.

Po celá staletí se její možnou existencí zabývají historici, archeologové, spisovatelé a filozofové, počínaje antickým učencem Platonem (427 př. n. l. – 347 př. n. l.), který patrně jako první o Atlantidě píše ve svých spisech.

Tedy pokud byl opravdu první. Před časem se pozornost některých badatelů upřela na starý Egypt, konkrétně ke knězi jménem Sonchis ze Saje. Právě ten měl už v roce 590 před naším letopočtem popsat polohu, podobu a historii dávno ztracené civilizace.

Později získává tyto informace o Atlantidě řecký básník Solon, o kterém o dalších sto let později píše zmíněný Platon. Tato zamotaná historie dokládá jediné – informací o Atlantidě je málo a není jasné, kde končí pravda a začíná fikce.

Nemohl si Platon prostě jen všechno vymyslet?

Ačkoli názor, že je vše jen Platonův výmysl, na kterém chtěl demonstrovat ideální společnost, je ve vědecké komunitě silný, zastánců teorie o existenci Atlantidy neubývá. Atlantida se dostává do módy od druhé poloviny 19.

století, kdy se v jejím hledání angažuje hlavně americký spisovatel a badatel Ignatius Donelly (1831–1901). Po desítky let trvajícím studiu přichází s teorií, že veškerá civilizace pochází z tohoto mýtického, katastrofou zničeného ostrova.

Sestavuje navíc srovnávací tabulku písma v různých jazycích a ukazuje na ní, že všechna písma pocházejí z jediného společného zdroje. „Občas ovšem s fakty manipuloval, mnoho důkazů uváděných Donnellym bylo chybných už v době, kdy své knihy psal.

Přesto zájem o Atlantidu, který Donnelly vyvolal, trvá dodnes a Donnelly je právem zván otec atlantologie,“ uvádí český teolog, religionista a antropolog Zdeněk Krušina (*1963). Na Donellyho práci navazuje v průběhu 20.

století řada dalších badatelů a dobrodruhů. Od teorie se ale přechází k praxi a hledání Atlantidy probíhá hlavně na archeologických nalezištích.

Nejčastěji se pátrá pod hladinou. Ať už jsou to ruiny prastarého města Pavlopetri na jihu Peloponésu, které objevil námořní geolog Nicholas Flemming v roce 1967, Azorské ostrovy nebo třeba lokalita Bimini v Karibiku, kde se nacházejí zvláštní kamenné struktury.

„Během ponorů jsem objevil se svým spolupracovníkem několikapatrovou strukturu, jejíž součástí byly také podpěrné kameny, které musel někdo na toto místo dát,“ hovoří o svém nálezu například americký archeolog William Donato. Jednu dobu se pozornost upínala také ke Kubě. U tamního pobřeží totiž v roce 2001 objevili dva vědci podivnou kamennou soustavu, která podle nich musela být vytvořena člověkem. „Speciální robot objevil zhruba kilometr a půl pod mořskou hladinou několik sfing, čtyři velké pyramidy, ulice, a dokonce stavby s vyrytými nápisy, které svědčí o tom, že místo dříve obývala vyspělá civilizace,“ oznámil tehdy jeden z nich, Paul Weinzweg, s tím, že podmořské město musí být aspoň 4000 let staré.

Jenže žádné další informace už nepřišly a dnes tak většina vědců označuje nález jako výmysl.

Je neuvěřitelné, jak široký záběr má hledání Atlantidy. Jak rozmanitá je paleta míst, kde by se podle badatelů mohla nacházet. Když na chvíli zapomeneme na podmořské oblasti, stále zůstává velké množství potenciálních lokalit.

V roce 2011 prezentoval mezinárodní tým vědců poznatky o lokalitě Cádíz na jihu Španělska. V tamních bažinách se prý ukrývají zbytky starověkého města, které by podle zápisků Platona mohlo být Atlantidou.

Poměrně velká vědecká pozornost se v souvislosti s Atlantidou zaměřuje také na africkou Saharu. V pouštní oblasti lze totiž najít skalní prstencovou soustavu Guell al-Richat, které se přezdívá Oko Sahary.

Nádherný kus země v minulosti přilákal kupříkladu francouzského badatele Théodora Monoda (1902–2000), který zjistil, že v dávných dobách na tomto území skutečně žili lidé. V současnosti se čeká, zda se v Richatu uskuteční další podrobný a dlouhodobý výzkum.

Když si ke zmíněným lokalitám přidáme teorii, že se bájná říše rozkládala na území dnešní Antarktidy, která kdysi nebyla ledovou pustinou, ale úrodným místem, je jasné, že možnosti jsou prakticky nekonečné.

Podaří se jednou vědě zvítězit nad spekulacemi a nejasnostmi?