,,Jakási žena v Levíně zemřela a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila,“ začíná zápis ve staré české kronice. Zakládá se na skutečnosti?
MUSELI JI PROBODNOUT KŮLEM?
„A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako ze živého tvora.
Také pozřela více než polovinu vlastního závoje, a když jí byl vytržen, byl celý zkrvavělý…“ Tak popisuje kronikář a opatovický opat Jan Neplach (1322 – 1371) k roku 1344 případ upírky Brodky, neboli Doroty Ducháčové.
Ta prý vstávala po smrti z hrobu, plašila pastevce i jejich stáda, měnila se v roztodivné příšery, děsila, rdousila a sála krev. Ani poté, co byla exhumována a probodnuta kůlem, nedala pokoj. Bylo třeba ji vyzvednout z hrobu znovu a její tělo spálit na hranici. Šlo o konec jejího řádění?
PROČ JI NEMOHLI SPÁLIT?
Aby ji ale bylo vůbec možné zažehnout, bylo třeba šindele z kostelní střechy. Teprve pak prý tělo nepokojné mrtvé vzplálo.
Řádila v Levíně na Litoměřicku opravdu upírka, nebo jen pověrčiví středověcí lidé podlehli v době morové epidemie hromadné hysterii a hledali viníka četných úmrtí? A co tvrzení, že Brodka pozřela vlastní závoj?
ZPŮSOBILY STRACH ROZKLADNÉ PROCESY?
Přežvykující a chrochtající (!) nebožtíci jsou známi hlavně z německých zemí. Je to prý první stupeň vampyrismu. Mrtvý nejprve okusuje svůj rubáš, popř. sám sebe, aby posléze vstal z hrobu a vrhl se na své příbuzné a sousedy.
Zapříčinily pověsti o hlasitě přežvykujících mrtvých zvuky rozkladných procesů, které naši předci slýchali z mělkých hrobů? Nebo se středověkou Evropou opravdu potloukali chrochtající upíři?
