Příběh o tom, jak si Kleopatra v hrobce nechala přinést koš s fíky, v němž se ukrývala kobra, je jednou z nejznámějších historek o její smrti. Je to dramatický a romantický konec, který se stal součástí mnoha filmů a knih.

Pro moderní historiky a kriminalisty je však tato legenda plná nesrovnalostí. Mohla by taková verze událostí vůbec nastat?

Proč by si měla tak mocná a prozíravá královna zvolit tak riskantní a nejistý způsob sebevraždy? Jaká je skutečná pravda o tom, co se stalo v hrobce?

Tradiční vyprávění o Kleopatřině smrti pochází od starověkých autorů, jako byl řecký historik Plútarchos nebo římský historik Cassius Dio.

Oba uvádějí, že Kleopatra si zvolila jed kobry, aby unikla potupě, která by ji čekala v Římě, kde ji měl Octavián vláčet v triumfálním průvodu. Ačkoli je to velmi poetické, současní odborníci o tom pochybují.

Někteří argumentují, že kobra je příliš velká na to, aby se vešla do koše s fíky, jiní zpochybňují účinnost jedu.

Americký archeolog Duane W. Roller například tvrdí, že jed je účinný pouze tehdy, pokud je vpíchnut na určitá místa na těle, což by bylo v případě kobry velmi obtížné a nejisté.

Navíc americká kriminalistka Pat Brownová poukazuje na to, že Kleopatra byla pod neustálým dohledem stráží, a je tedy velmi nepravděpodobné, že by se jí podařilo propašovat hada dovnitř.

Jak se ptá sama Brownová, „proč by Octavián, který tak trval na tom, aby Kleopatru přivezl do Říma, byl tak nedbalý?“

Tato otázka otevírá prostor pro jednu z největších záhad starověku: mohla být Kleopatra zavražděna? Někteří historici, včetně amerického autora Jamese Grouta, se domnívají, že Octavián mohl za její smrt.

Mohl si totiž myslet, že by poražená královna v okovech vzbudila spíše soucit než opovržení, a to by snížilo slávu jeho triumfu. Takže se rozhodl ji zabít a následně vymyslel legendu o sebevraždě, která měla ochránit jeho pověst.

Ať už se jednalo o sebevraždu, nebo o vraždu, příběh o Kleopatřině smrti zůstává záhadou. Legenda o kobrách a fících sice dodnes fascinuje, ale je velmi pravděpodobné, že skutečnost byla daleko prozaičtější a možná i temnější.

Nicméně příběh Kleopatry nám ukazuje, že ani po tisících letech není historie jen o faktech, ale i o příbězích, které se přenášejí z generace na generaci a stávají se součástí mýtů a legend.