Ve Skotsku a dalších evropských zemích se nachází několik desítek zvláštních pevností, jejichž hradby a zdi nejsou postaveny z obyčejných kamenů, ale z žárem roztavené horniny.

Proč jsou takové valy vytvářeny, když nemají příliš dobré ochranné vlastnosti? A jak vlastně vznikají? Vše nasvědčuje tomu, že dávní stavitelé ovládali postupy, které jsou nám dnes utajeny.

Jen v severovýchodním Skotsku je trosek těchto pevností přinejmenším 60, další můžeme najít v Anglii, Německu a Francii. Čím jsou zvláštní? Jejich valy nejsou vystavěny ze  samotných kamenů, ale z roztavené horniny, která se spojila ve sklovitou hmotou.

„To, co kdysi bývalo jednotlivými kameny, se změnilo v černou a škvárovitou hmotu spečenou dohromady žárem, který byl zřejmě tak silný, že potoky roztavené skály stékaly dolů z kopce,“ popisuje neobvyklé hradby britský dokumentarista Simon Welfare (*1946).

Vědci si  přesto dodnes lámou hlavy nejen s tím, jak takové valy vznikají. Stejně nepochopitelná je pro ně i odpověď na otázku, jaký vlastně mají účel. Jde o následky ničivých požárů, či dávno zapomenutou stavební metodu?

Jen nešťastná náhoda?

Stavby pocházejí z doby železné a některé mohou zabírat rozlohu až několika tisíc čtverečních metrů. Stěny z roztavené horniny jsou u nich dochovány dodnes. Jde o výsledek nešťastné náhody, napadení nepřítelem, či neznámou stavební techniku?

Každá z teorií v sobě má jisté rozpory a badatelé zůstávají bezradní.

„Archeologové se přikláněli k teorii, že zdi byly vyztuženy hořlavým materiálem a pak zapáleny, aby získaly dostatečnou pevnost a odolnost proti zdejšímu vlhkému podnebí či nájezdům nepřátelských vojsk,“ uvažuje Welfare, ale zároveň dodává:

„Neexistují žádné důkazy o tom, že by se zdi takovýmto způsobem zpevnily.“ Oheň naopak spíše způsobuje to, že se zdi zřítí. Může vše být jen následkem ničivého požáru, který vznikl náhodou?

Jenže u mnoha z takových pevností vychází najevo, že je velmi nepravděpodobné, aby lehl popelem celý komplex. Proti hovoří i fakt, že je těchto útvarů na stejném území příliš vysoký počet.

Pokusy jsou neprůkazné!

Vědcům dodnes není známo, jakým způsobem dokázali dávní stavitelé z doby železné horninu roztavit, neboť k tomu byl zapotřebí žár o síle alespoň 1100 °C. Podle jedné teorie byly zdi budované z kamenů prokládaných dřevem a později zapáleny.

Není však jisté, zda by výsledek vypadal takto.

Mnohé z těchto pevností vykazují známky obléhání nějakou dobu před jejich vypálením, proto se někteří archeologové domnívají, že útočníci mohli zapálit  ochranné valy tak, že podél jejich vnější strany naskládali roští.

Tímto způsobem možná byla  vyvinuta dostatečná teplota k roztavení hornin. Ve 30. letech minulého století provádí australský archeolog Gordon Childe (1892–1957) se svým kolegou Wallacem Thorneycroftem (1861–1954) pokus.

Při něm vybuduje několikametrovou zeď, kolem níž postaví odpadové dříví a roští a navzdory silné sněhové vánici stavbu zapálí.

Druhý den na místě najdou horninu stejně roztavenou, jako tomu je u skotských pevností. Pokus úspěšně zopakují o tři roky později. Přesto není považován za zcela průkazný.

Archeologové totiž použili mnohem větší množství dřeva, než jaké bylo zaznamenáno u původních pevností. Co je klíčem k celému mystériu?