Nález objevený před několika lety předčí vše, co bylo dosud umožněno archeologům odkrýt. Ve skále v italské provincii Roccamonfina se amatérským nadšencům podaří ve vulkanickém popelu identifikovat tajemné stopy podobné lidským. Jejich stáří je asi 350 000 let!

Na počátku všeho stojí jeden nevinný badatelský průzkum z roku 2003. Místo drobných živočichů jsou však pod nánosy tisíce let staré ztvrdlé hlíny a prachu objeveny stopy lidských rozměrů! Dva amatérští archeologové Marco De Angelis a Adolfo Panarello si po opadnutí prvotního šoku dají dvě a dvě dohromady a urychleně kontaktují odborníky na zkameněliny.

Případu se brzy po oznámení ujímá známý profesor geologie Paolo Mietto z univerzity v Padově a jím sestavený paleontologický tým.

Už po prvních testech jsou vědci ohromeni precizním složením někdejšího pyroklastického proudu

(pohyblivá směs sopečných plynů, úlomků magmatu a sopečného popela s teplotou 100–1000 °C, pohybující se po sopečném svahu dolů velkou rychlostí 150 až 700 km/h – pozn. red.).

Jen jedna věc jim stále není jasná: Kde se v tak staré usazenině berou šlápoty člověčího charakteru?

BĚHALY PO SOPCE DĚTI?

Pravděpodobně neexistují podrobnější a zřetelnější stopy, které jsou v minulosti nalezeny, proto se nález od Roccamonfiny jeví jako ideální materiál pro zkoumání. Italští vědci společně s francouzskými kolegy pod vedením profesora Stéphana Scailleta z Laboratoře klimatické a environmentální vědy v Paříži navíc využívají k ověření stáří otisků vzácný prvek – argon.

Přesto se hned na počátku objevuje několik nejasností. První otázku vzbuzuje už rozměr jednotlivých stop a jejich souvztažnosti.

„Dohromady 56 otisků nohy na italské sopce Roccamonfina jsou místním lidem dobře známé jako Ďáblova stezka. Stopy jsou asi 20 cm dlouhé a 10 cm široké. Z poměru obou čísel se tak dá odvodit, že patřily člověku vysokému jen asi 135 cm,“ tvrdí český publicista Mgr. Pavel Hošek (*1968).

Podle časového určení by se zcela jistě mělo jednat o lidský druh Homo heidelbergensis (žil před 600 000–300 000 lety). Dochované stopy tohoto druhu však často patří jedincům s většími rozměry nohou i celkového vzrůstu, který je průměrně kolem 185 cm. Mohou snad tedy otisky chodidel z Itálie patřit dítěti?

„K dispozici jsou tři různé sady stop z Roccamonfiny. Dvě z nich kráčí v přímém směru, ale jeden kličkuje po strmých svazích sopky. Otisky palců jsou navíc jen v některých šlápotách. Jindy se místo nohy objevuje otisk ruky, jako kdyby si chodec pažemi při chůzi pomáhal kvůli extrémnímu terénu,“

popisuje nález současná anglická bioložka a publicistka Helen R. Pilcher. Stopy jdou tedy v obou směrech a vedou směrem k ústí sopky a zase zpět. Byli snad majitelé stop zmatení a běhali po erupci nahoru a dolů?

DVA V KLIDU,  JEDEN V ÚZKÝCH?

Cesty některých stop naznačují, že jejich majitelé pečlivě vybírali svou cestu k sestupu z hory. Dva chodci zde kráčeli v klidu prakticky bok po boku. Třetí a nejvýznamnější sada stop, která čítá 27 šlépějí, poukazuje na zcela opačné chování.

Dráha otisků chodidel je v tomto případě klikatá s ostrými zatáčkami a připomíná písmeno „Z“.

Existují další faktory, které poukazují na možnost nelidského původu tajemných chodců. Otisky totiž musely vzniknout těsně po erupci vulkánu, tudíž chůze ve žhavé lávě musela neobutým a pravděpodobně ničím nechráněným nohám těchto cestovatelů činit nemalé potíže.

Jak je tedy možné, že chodci nebyli spáleni, jak bychom čekali, ale alespoň ve dvou případech kráčeli naprosto v klidu dál? „Ten třetí mohl naopak uskutečňovat pokus o útěk před erupcí,“ upřesňuje profesor Mietto.

Zajímavé jsou také defekty ve stopách. V některých z nich totiž nejsou vidět všechny prsty a palce chybí. Lze tato záhada vysvětlit chromými končetinami pravěkých chodců? Přesto možnost, že v pyroklastickém proudu na sopce Roccamonfina kráčeli vzrůstem malí, ale jinak nadlidští jedinci, rozhodně nemůžeme vyloučit.

LIDÉ…? NEBO NE?

Pokud podivuhodné stopy zanechal skutečně člověk heidelberský, mohl se podle odborníků právě v době incidentu na sopce Roccamonfina přesouvat z Afriky do Evropy. Antropologové navíc předpokládají, že zmíněný Homo heidelbergensis později mutuje v nám známé neandrtálce v Evropě, a při svém křižování zpět v Africe v prvního člověka rozumného – Homo sapiens.

Stopy u italské sopky jsou jen malým střípkem v moři tlup těchto raných lidí, přesto se dochovávají jako zatím pravděpodobně nejstarší důkazy o existenci příslušníků rodu Homo. To vše ovšem za předpokladu, že se opravdu bavíme o stopách vytvořených lidskými bytostmi!