Když v roce 1953 holandský jasnovidec Gerard Croiset (†1980) jen podle malého kousku kosti popíše celou jednu pravěkou kulturu, vyvolá tím mnoho otázek. Má kost skutečně vlastní vzpomínky, jak Croiset tvrdí, nebo si vše vymýšlí? Jak je potom možné, že podobných událostí známe více?
Croiset na experimentu spolupracuje s filologem Mariusem Valkhoffem (*1905-?), který se celý život zabýval výzkumem parapsychologických jevů.
Společně zkontaktují Humphreyho Raikese, rektora univerzity ve Witwatersrandu v Johannesburgu v jižní Africe. Právě ten poskytne Croisetovi kus pravěké kosti z blízkého archeologického naleziště.
Croisetovi stačí kost jen chvíli podržet, aby mohl začít popisovat jeskyni, kde byla nalezena, její okolí, tehdejší obyvatele a jejich zvyklosti. Tím ale zdaleka nekončí.
Detailně totiž popíše také krvavý náboženský rituál, při němž byl obětován člověk, z nějž kost pocházela! Raikes následně všechny tyto informace potvrdí jako naprosto přesné.
Croiset údajně nemá žádné předchozí znalosti, tvrdí, že kost si tyto věci zkrátka pamatuje a on jen ví, jak vzpomínky odhalit. Experiment mnozí odsoudí jako úplný výmysl. Co když má ale Croiset pravdu?
Další potvrzený pokus
V archeologii najdeme navíc podobných experimentů celou řadu. Ve čtyřicátých letech v Polsku jeden z nich uskuteční profesor etnologie Stanislav Poniatowski (†1833) na univerzitě ve Varšavě.
Polskému inženýrovi Stefanu Ossowiecki poskytne kamenný hrot z magdalenské kultury, který je starý více než patnáct tisíc let.
Ossowiecki už po jednom doteku vylíčí každodenní život lidí v pravěku, zmiňuje nejen způsob života, ale také oblečení a vzhled lidí nebo jejich návyky.
Spolupráce těchto dvou mužů navíc pokračuje ještě několik let, v jejichž průběhu Ossowiecki „zkoumá“ dalších 32 předmětů, například keramické figurky či rybářské háčky. Část těchto předmětů by údajně laik, kterým měl Ossowiecki být, nedokázal ani identifikovat.
Přesto zní jeho popisy tak, jako kdyby je sám zažil. Některé z poznatků, o nichž mluvil, byly navíc oficiálně zjištěny a potvrzeny dlouho po jeho smrti! I on hovoří o vzpomínkách uložených v artefaktech, může se jednat pouze o náhodu?
Bez doteku
Někteří jasnovidci se údajně předmětů nepotřebují ani dotknout, aby z nich dokázali vyčíst informace. I tyto schopnosti jsou využívány archeology, a to dokonce relativně běžně i dnes.
Takto nadaní jedinci zejména pomáhají vyhledávat nová místa na vykopávky a šetří tak vědcům čas i peníze za zkušební výkopy.
To proslavilo i švédského jasnovidce Olofa Jonssona (†1998), který údajně mimo jiné pomohl nalézt japonský zlatý poklad z druhé světové války nebo potopenou španělskou galéru Atocha.
Jonsson byl prý několikrát přistižen při podvádění, zejména hledači pokladů ale na jeho schopnosti nedali dopustit. Mají věci skutečně vzpomínky nebo je vysvětlení ještě jiné?