Dvojice stojící v Thébské poušti proti městu Luxor obyvatelům starověkého Egypta před dvěma tisíci let jejich nezaměnitelný táhlý zvuk oznamoval příchod nového dne.
Sochy již o svůj hlas dávno přišly a to, jak přesně bylo efektu „zpívajících monumentů“ dosaženo, zůstává záhadou.
O slavných pyramidách v Gíze se tvrdí, že za určitých podmínek vydávají zvláštní zvuk. Stavby prý díky své konstituci mohou převádět zemské vibrace na zvuk.
Ačkoliv jsou právě pyramidy považovány za vrchol staroegyptského stavitelství, existuje ještě další monument, který si pro své mimořádné vlastnosti zaslouží pozornost.
Jsou to sochy stojící u starodávného města Luxor. vysoké 18 metrů jsou vytesány do kamenných kvádrů, které byly na místo dopraveny z více než 700 kilometrů vzdálených Rudých hor u Káhiry.
Sochy Memnóna původně zřejmě zobrazují známého faraóna a stavitele Amenhotepa III. nebo faraona Amenofise III., kteří žili ve 14. století před Kristem. Řekové jim ale dávají vlastní jméno po mytickém synovi červánků.
Je to proto, že když úsvit zbarví oblohu do ruda, sochy alespoň podle dobových záznamů začínají zpívat. Co tento zvuk způsobovalo a proč o svůj hlas náhle přišly?
Záměr, nebo náhoda?
Sousoší dvou postav sedících na trůnu s rukama na kolenou a hledících směrem k řece na východ zpívá vždy hodinu nebo dvě během východu slunce. Zvuk byl nejčastěji zaznamenáván v únoru a březnu. Zpěv soch prý uchvátí každého, kdo se ocitne sochám na doslech.
Jak zněl si, ovšem, dnes můžeme jen představit. Pozdější zápisky tvrdí, že není příliš líbezný a připomíná spíše vrzání přetržené struny harfy. Další tvrdí, že šlo o zvuk podobný pískání nebo závanům větru.
Sochy ovšem byly v roce 524 před Kristem poničeny a je tedy možné, že před touto událostí zněl jejich zpěv mnohem příjemněji. Co je ale rozeznívalo?
Někteří egyptologové se snažili zvuky vysvětlit jako přírodní jev, který vznikl pouhou náhodou a byl pravděpodobně způsoben rostoucími teplotami a odpařováním rosy uvnitř porézních hornin.
Jenže to, že kameny byly dovezeny na pečlivě vybrané místo ze stovky kilometrů vzdáleného těžiště, jistě svědčí o nějakém záměru. Věděli tedy stavitelé přesně, čeho chtějí dosáhnout a jak to udělat?
Umlčelo je zemětřesení?
Italský badatel Peter Kolosimo se domnívá, že uvnitř soch existovalo složité zařízení, které díky čočce v ústech sochy uvádělo do chodu slunce. Čočka zřejmě byla nastavena tak, aby zařízení rozezněly paprsky slunce jen z určitého úhlu.
Proto bylo slyšet pouze za východu. Takové tvrzení ovšem bylo většinou jiných badatelů zavrženo. Stopy po zařízení nebyly nikdy objeveny. Proč ale sochy náhle zmlkly?
Vinu prý nese některé z mnoha zemětřesení, které sochy poškodily, a zřejmě i následné restaurační práce. „Jisté je, že Memnónova socha navždy zmlkla za vlády prvního římského vojenského císaře Lucia Septimia Severa (vládl v letech 193–211 po Kristu).
Možná kvůli restauračním pracím, které římský vojevůdce nařídil provést. Nové kameny, které kameníci upevnili do těla a hlavy, zřejmě zapříčinily zmlknutí kamenného obra,“ domnívá se rakouský záhadolog Reinhard Habeck (*1962).
Byl tedy stavební materiál klíčem k tajemství zpívajících soch? Roli zřejmě mohly sehrát i jejich tvar a klima, které se od dob jejich vzniku výrazně změnilo. To vše ale svědčí o vynikajících znalostech stavitelů toho monumentu.