Úseku, kterému se bezpečně vyhýbají lidé z celého světa, se přezdívá dálnice 666. Je to tím, že vznikla v roce 1926 jako šestá odbočka z americké silnice Route 66. Tato dálnice spojuje 135 mil vzdálená města Gallup v Novém Mexiku a Cortez v Coloradu. 

Mnozí řidiči popisují, jak jsou projíždějící auta napadána smečkami pekelných psů, kteří jsou údajně schopni běžet stejně rychle jako vozidla. Od úst jim prý odkapávají pekelné sliny a jejich zuby jsou schopné prokousnout pneumatiky.

V roce 2003 úřady Spojených států silnici raději přejmenují na US 491. Jenže svědectví o děsivých setkáních tím rozhodně neukončí.

Podobné problémy hlásí také americký stát Maryland, kde se v posledních letech údajně objevuje vrčící pekelný pes přímo uprostřed silnice. Někdy ho řidiči v nepozornosti přejedou, ale když zastaví, nikdy nenajdou jeho mrtvé tělo. Jak je to možné?

Existují důkazy?

O pekelných psech se často dozvídáme ze starých farních kronik. Některé z nich přitom obsahují skutečně neuvěřitelná svědectví.

Například v srpnu roku 1577 se v kostele východoanglického městečka Bungay během ranní mše údajně objevuje pekelný pes, který svými tesáky zardousí minimálně tři z přítomných věřících.

Další z nich jsou zasaženi padajícím zdivem z kostelních zdí, po kterých prý pes poskakuje. Z monstra prýští jakási energie, která několik věřících dokonce popálí. Svědci později všechny tyto děsivé události popisují úřadům, ale málokdo jim uvěří.

Netrvá však dlouho a dojde k dalšímu podobnému napadení. Děsivý tvor zaútočí na věřící v blízkém blythburském kostele. Když zmizí chrámovými dveřmi, zanechá na nich nápadné rýhy. Ty jsou prý na kostele vidět dodnes. Od té doby místní lidé podobná vypravování neberou na lehkou váhu!

Najdete je i u Stonehenge

V posledních letech roste podezření, že se pekelní psi zjevují poblíž různých megalitů (z řečtiny mega – velký, lithos – kámen – pozn. red.).

Jde o obrovské vztyčené kameny, které se nacházejí po celém světě a jež postavili pravěcí lidé mnoho tisíc let před naším letopočtem. „Pekelní psi obývají megalitické lokality jako Doghill, Barrow nebo Stonehenge. Objevují se a mizí vždy na stejném místě.

Může se zdát, že si nejsou vědomi lidské přítomnosti nebo mohou člověku hledět přímo do tváře,“ tvrdí skotský spisovatel Richard Gordon (1947–2009). Některým svědkům prý neublíží, jiné naopak napadnou. Otázek za sebou nechávají celou řadu.

Ta nejdůležitější ale zní: Co po nás vlastně chtějí?