Jediný pohyb čepele, jediný okamžik a konec. Když se na konci 18. století ve Francii objevuje gilotina, má být symbolem nové, rovnější a především humánnější popravy. Jenže první člověk, který pod její šikmou čepelí umírá, po sobě zanechává děsivou otázku: co vlastně člověk v okamžiku, kdy mu hlava opouští tělo, ještě vnímá?

Překvapivě se za vynálezce gilotiny nepovažuje muž, jehož jméno nese.

Francouzský lékař Joseph-Ignace Guillotin (1738-1814) v roce 1789 navrhuje, aby byla poprava stejná pro všechny odsouzené a aby smrt přicházela rychle a bez zbytečného utrpení.

Samotný mechanismus ale později zdokonaluje francouzský chirurg Antoine Louis (1723-1792) a vyrábí jej německý výrobce hudebních nástrojů Tobias Schmidt.

Po zkouškách na zvířatech a mrtvých tělech přichází 25. dubna 1792 okamžik pravdy. Na pařížském náměstí Place de Grève přivádějí Nicolase-Jacquese Pelletiera, odsouzeného za loupežné přepadení a vraždu. Stává se prvním člověkem popraveným gilotinou.

Mechanismus funguje tak rychle, že dav, který očekává krvavé divadlo, je údajně zklamaný.

Kdy vyhaslo vědomí?

Jenže právě tady začíná nejpodivnější část příběhu. Je opravdu možné, aby vědomí zhaslo okamžitě? Současná neurologie říká, že po oddělení hlavy dochází k okamžitému přerušení krevního zásobení mozku a vědomí pravděpodobně mizí během několika sekund.

Přesný okamžik však u člověka pochopitelně nelze eticky experimentálně ověřit.

Studie z roku 2023, která zkoumá historické zprávy i moderní poznatky neurovědy, uzavírá, že všechny dostupné důkazy ukazují na ztrátu vědomí během sekund, nikoli na dlouhé období plného vnímání.

Nejspíš právě strach, napětí a očekávání před samotným pádem čepele představují větší část prožitého utrpení než okamžiky po dekapitaci. Co se děje v posledních sekundách, už přesně zjistit nedokážeme.

Staré zprávy vyprávějí o hlavách, které po popravě mrkají, mění výraz nebo reagují na oslovení. Právě tyto příběhy po celé Evropě živí děsivou představu, že popravený člověk ještě dlouho „žije“.

Moderní odborný přehled ale upozorňuje, že většina těchto svědectví je anekdotická a nelze z nich dokázat zachované vědomí. Některé pohyby či výrazy navíc mohou být pouze reflexními reakcemi nervového systému.

Temné otázky zůstávají

Vzniká zvláštní paradox. Gilotina je skutečně navržena jako humánnější alternativa k pomalejším způsobům popravy, například oběšení nebo neúspěšné dekapitaci mečem. Z hlediska rychlosti a předvídatelnosti je tento cíl pravděpodobně splněn.

„Humánní“ však neznamená bez děsu, bolesti či psychického utrpení. Samotná představa, že člověk může ještě několik sekund po oddělení hlavy od těla něco vnímat, zůstává jednou z nejtemnějších otázek dějin medicíny a trestu.

Věda dnes naznačuje, že vědomí mizí velmi rychle. Okamžitý zánik vědomí v první tisícině sekundy ale prokázaný není.