Ještě dávno před vznikem křesťanských Dušiček zapalují lidé na konci října ohně, připravují jídlo pro neviditelné návštěvníky a věří, že hranice mezi světem živých a mrtvých na okamžik slábne. Keltové tomuto svátku říkají Samhain.

Jeho tajemná atmosféra přežívá dodnes a právě v něm hledáme jeden z kořenů Halloweenu. Co se vlastně během této podivuhodné noci odehrává?

Samhain připadá na přelom 31. října a 1. listopadu. Pro staré keltské společnosti představuje především přechod mezi světlou a temnou částí roku. Končí období sklizně, přichází zima a příroda se ukládá k odpočinku.

Jenže právě tento přechod má podle pozdějších irských tradic také nadpřirozený rozměr. Hranice mezi lidským světem a říší duchů se údajně stává neobyčejně tenkou.

Z druhé strany mohou přicházet zemřelí předkové, ale také bytosti, kterým se lidé raději vyhýbají. Samhain proto není jen oslavou konce úrody. Je to noc, kdy se člověk ocitá na prahu neznámého a nikdy si nemůže být úplně jistý, kdo stojí ve tmě za jeho zády.

Oheň, masky a návštěvníci z jiného světa

Nejdůležitější součástí slavnosti jsou ohně. Podle irských tradic se lidé shromažďují kolem velkých hranic, které mají chránit společenství před nebezpečnými silami.

S ohněm je spojováno také tajemné návrší Tlachtga, dnešní Hill of Ward v irském hrabství Meath. Podle pozdějšího podání se zde scházejí druidové a zapalují slavnostní oheň, od něhož si mají ostatní přenášet plameny do svých domovů.

Historická věrohodnost tohoto konkrétního příběhu je ovšem sporná. Lidé si navíc nasazují masky a převlékají se za děsivé bytosti. Nejde jen o zábavu. Převlek má údajně zmást zlé duchy, aby člověka nepoznali a nechali ho na pokoji.

V irských pověstech se objevují také bytosti Aos Sí, nadpřirozený lid spojovaný s pohřebními mohylami a tajemnými návršími. Setkání s nimi nemusí dopadnout dobře. Mohou člověka svést z cesty, unést ho nebo ho připravit o štěstí.

Dýně ještě neexistují. Svítí vydlabané tuříny

Když se setmí, přichází čas zvláštních zvyků. Předkové dnešních Halloweenových lampiček nejsou oranžové dýně, ale vydlabané tuříny. Lidé do nich vyřezávají strašidelné obličeje a dovnitř vkládají světlo.

Taková lucerna má odhánět nevítané návštěvníky z onoho světa. Na stole nechybí jídlo a lidé se scházejí k vyprávění příběhů, hrám a věštění budoucnosti.

Některé tradice dokonce slibují, že právě během této noci lze zjistit, koho si člověk vezme nebo jaký osud ho čeká. Samhain se postupně proměňuje s příchodem křesťanství.

Na jeho datum navazuje svátek Všech svatých a později také Památka zesnulých, slavená 2. listopadu. Přímá historická návaznost všech dnešních dušičkových zvyků na keltské obřady však není prokázaná.

Historik Ronald Hutton upozorňuje, že rozšířená představa Samhainu jako jednoznačného keltského Nového roku a velkého svátku mrtvých stojí na mnohem méně pevných důkazech, než se obvykle tvrdí. Přesto zůstává jedna věc fascinující:

představa noci, kdy se minulost vrací do přítomnosti a člověk si není jistý, zda za oknem zahlédl jen stín, nebo někoho, kdo už dávno neměl být mezi živými.