O půlnoci se otevírají dveře kostelů, hřbitovy ožívají a zemřelí se vracejí mezi své blízké. Alespoň tak to líčí staré lidové pověsti.

Dušičky totiž v představách našich předků nejsou jen časem vzpomínání, ale také okamžikem, kdy se hranice mezi světem živých a mrtvých nebezpečně ztenčuje. Některé příběhy mají překvapivě děsivou pointu, jiné jsou tak bizarní, že by jim člověk skoro nevěřil.

Jedna z nejpodivnějších českých dušičkových pověstí vypráví o ženě, která se vydává v noci do kostela. Uvnitř však nečeká obvyklé shromáždění věřících. Lavice zaplňují dávno pohřbení lidé. Mrtví se scházejí na vlastní zádušní mši, kterou slouží zemřelý kněz.

Žena mezi nimi poznává známé tváře a jedna z přítomných duší ji varuje: musí okamžitě odejít a cestou se nesmí ohlédnout. Jenže lidská zvědavost je silnější než strach. Když se žena otočí, přízraky jí strhnou kožich.

Ráno se na jednotlivých hrobech nacházejí jeho roztrhané kousky. Podobná pověst se objevuje v několika variantách českého lidového vyprávění. V jedné z nich se žena zachrání tím, že ze sebe odhodí část oděvu, kterou pak mrtví roztrhají na kousky. Motiv připomíná také Erbenovu Svatební košili.

Průvod, který se nesmí spatřit

Ještě děsivější představu zachycuje stará pověst o nočním průvodu zemřelých. Podle lidových vyprávění se o dušičkové noci mrtví zvedají z hrobů a procházejí vesnicemi.

Kdo chce spatřit jejich procesí, musí se postavit na rozcestí a podepřít si bradu vidlicovitě rozvětvenou holí. Nejprve přicházejí duše dobrých lidí, za nimi však následují zavraždění, zatracení a další nešťastníci.

Jeden zvědavý muž se rozhodne podívanou sledovat. Dobré duše ho varují, aby odešel, ale on neposlechne. Zůstává až do konce průvodu. Když spatří jeho poslední postavy, umírá hrůzou.

Tento příběh zaznamenává skotský antropolog James George Frazer ve svém rozsáhlém díle Zlatá ratolest. Vychází přitom ze starších lidových představ o návratu zemřelých na Dušičky.

Mrtví kradou sladkosti

Na Sicílii mají Dušičky poněkud jinou, ale neméně bizarní podobu. Zemřelí příbuzní se podle tradice v noci z 1. na 2. listopadu vracejí do světa živých. Jenže místo strašení přinášejí dětem dárky!

V představách sicilských rodin mrtví příbuzní tajně vstupují do obchodů, kde berou sladkosti, hračky a nové oblečení, aby je mohli darovat svým potomkům. Někdy se dokonce oblékají do bílých šatů a obouvají hedvábné boty, aby je obchodníci neodhalili.

Dárky pak schovávají do bot nebo na jiná místa v domácnosti. Děti je ráno hledají a věří, že jim je přinesli jejich zemřelí předkové. Tato tradice přežívá v sicilské kultuře dodnes a připomíná, že setkání se zemřelými nemusí být vždy jen děsivé. Někdy může mít podobu sladkého překvapení.