Svého času je trnem v oku každému konzervativci. Zhýralí umělci mu holdují ve velkém. Je vším, co básníci milují – esencí života, šílenstvím natěsnaným do malé láhve, opalizující múzou. Zaslouží si absint svou nechvalně proslulou pověst?
Svou „zelenou jiskrou“ si absint (psáno též jako Absinth a Absinthe) podmaňuje v 18. století téměř celý svět. Nadšení vládne v Německu, Česku, Rakousku, Americe a především pak ve Francii. Právě Francie je semeništěm legend o absintu a město nápojem doslova žije.
V Paříži si absintu užívá každá společenská skupina, vojáky a smetánkou počínaje a umělci konče. Původem irský dramatik Oscar Wilde (1854–1900) o absintu říká: „Po první sklence vidíte věci tak, jak je chcete vidět.
Po druhé je vidíte takové, jaké nejsou. Nakonec je spatříte takové, jaké skutečně jsou, a to je ta nejpříšernější věc na světě!“ Jak vlastně vypadá svět pohledem přes „zelené brýle“?
PIJI, ŽIJI, MALUJI!
Není jiného alkoholického nápoje, který by způsobil po světě takové pozdvižení. Konzervativcům, kteří by rádi „zeleného ďábla“ sprovodili ze světa, nahrávají do karet především umělci. Často jsou na pokraji nervového zhroucení a jejich názory je lehké přisoudit šílené mysli.
Americký spisovatel Edgar Allen Poe (1809–1849) je v roce 1849 nalezen v pološíleném opileckém stavu na baltimorském chodníku a následně upadá do komatu, z něhož už se nikdy neprobere. Jiný vášnivý pijan absintu, nizozemský malíř Vincent van Gogh (1853–1890), trpí psychickou poruchou, následkem čehož si má údajně uříznout ucho (i když tato teorie je později zpochybňována – viz ENIGMA 1/2010).
Policie akt připisuje na vrub „šílenství v lahvi“. Absint musí z ulic! Je nebezpečný a měl by být klasifikován jako droga. Stali se umělci opravdu obětí zrádného nápoje?
BOHATÍ JEŠTĚ ZBOHATNOU
Jedni na absintu ohromně vydělávají, pro jiné jeho úspěch znamená katastrofu. V roce 1913 se ve Francii vypije na 40 milionů litrů absintu za jediný rok! Pro francouzské vinaře prakticky nezůstává na trhu místo.
Podobně bezradní jsou z absintu v Anglii, kde cenově dostupný zelený nápoj válcuje výrobce whisky. Lobbisté, již se snaží cíleně ovlivňovat zákonodárnou moc, začínají u vládnoucí garnitury stupňovat tlak – je třeba postavit absint mimo zákon!
Poslouží nejen seznam umělců, kteří se vymykají kontrole, ale též případ švýcarského dělníka Jeana Lanfraye (1873/74–1906), který v opilosti zavraždil svou těhotnou ženu a dvě dcery. Před činem totiž popíjel právě absint!
„Zelená víla“, jak umělci nápoj s oblibou nazývají, je zakázána v USA a takřka v celé Evropě. Hned po vyhlášení zákazu absintu v roce 1915 dochází ve Francii k velké armádní zakázce na dodávku vína. Šlo o náhodu, nebo o předem promyšlený tah, jak dostat z oběhu oblíbený nápoj ve prospěch jeho konkurentů?
(NE)UZAVŘENÝ KRUH
Oživení absintu přichází až v 90. letech 20. století. Evropská unie tehdy připouští, že nelze prokázat halucinogenní účinky nápoje a může být veřejně distribuován. Na počátku milénia se tak postupně ruší nařízení z počátku 19.
století a absint má až na pár výjimek otevřené dveře do celého světa. Přesto je stále v mnoha zemích vnímán jako nebezpečná droga, kterou provází nejedno varování. Měli bychom se bát, že pijeme drogu?
Nebo byl celý proces z počátku minulého století zinscenovanou hrou vlivných společností, které využily situace k odstranění nejsilnějšího soupeře?
Tomáš Chvála
