Především v historii existovali lidé zabývající se léčením starých a nemocných lidí. V některých zemích to byli druidové, v jiných zase čarodějnice či báby kořenářky. Ve všech těchto případech ale docházelo mnohdy k tomu, že místo pomoci přišla pomalá a bolestná smrt. Jaké byliny zabíjely nejčastěji?

Mezi vůbec nejznámější rostlinu patří mandragora, která svým vzhledem připomíná malého zakrslého člověka. Řeč je však spíše o jejím kořenu. Ten je natolik jedovatý, že při různých rituálech byla nemocnému rostlina podána, aby následně trpěl halucinacemi, nevolností a v neojedinělých případech nakonec zemřel.

Dokonce byla bylina natolik uznávaná, že byla podávána i exorcisty. A i přesto, že dnes už se ví, že mandragora není zrovna léčivá rostlina, existují země, kde i přes vysokou úmrtnost na její toxicitu tento květ podávají jako lék.

NĚKDE SE S NÍ POŘÁD LÉČÍ

V době rituálů a šamanismu byli bylinky oblíbené a tolik vyhledávané ne pro své léčivé účinky, ale spíše opojné zážitky. Mezi ně patří například i hlaváček, sasanka, lilek černý. Existují desítky případů, kdy v odlehlých koutech světa, kde žijí i v dnešní době domorodé kmeny, mluví cestovatelé o zážitcích při svých cestách.

Proč ale i dnes lidé věří v sílu jedovatých bylin a jsou ochotni je sníst? Nebo opravdu čistá duše nemůže být otrávená, jak mluví některá náboženství?

RÁDI JEDÍ JEDY

Ačkoliv my mluvíme o některých rostlinách jako o jedovatých, jinde je dokáží sníst a být v pořádku. Řeč je o domorodém kmenu, který v naprosté izolaci žije více než 60 000 let na ostrově Severní Sentinel v blízkosti Andamanských ostrovů.

Zde jeho členové jedí vysoce jedovaté rostliny. Vzhledem k jejich způsobu života a značné agresivitě není v lidských silách jejich životní rituály dost dobře zmapovat. Přesto existují dva hlavní názory. Zatímco někteří tvrdí, že mají zvláštní schopnosti, o které moderní člověk přišel, když se oddělil od spirituálního těla, ti více konzervativní mluví jen o jistém přizpůsobení organismu.

Ale i někteří odborníci dodnes nejsou schopni připustit, že by lidské tělo jedovatou bylinu v jakémkoliv prostředí bylo schopno přijmout bez vedlejších účinků.