Tovaryšstvo Ježíšovo, chcete-li jezuité, je jeden z nejvýznamnějších řeholních řádů římskokatolické církve. Jedná se však rovněž o řád s problematickou pověstí. Stačí vzpomenout na pátera Koniáše, který s oblibou pálil české knihy.

Jak se vlastně ve 21. století dívat na působení jezuitského řádu?

O jezuitech existuje celá „černá legenda“ zahrnující jejich aktivní účast na inkvizici či násilnou rekatolizaci. Jezuitům je přisuzována věrolomnost, fanatismus a další v kolektivech neoblíbené charakterové vlastnosti. Je tato legenda nyní ve světlejších barvách či naopak temnějších tónech?

Vojáci víry

Zakladatelem jezuitského řádu se stává v roce 1534 sv. Ignác z Loyoly. Řád je organizován ve stylu vojenské hierarchie. Ostatně, sám Ignác z Loyoly působil nějakou dobu jako voják. Jezuité jsou ve víře velmi přísní.

Od počátku se aktivně zapojují do boje s reformací. Velmi brzy jsou členové řádu spojování například se španělskou inkvizicí. V Čechách pak symbolizují náboženské tmářství. Je jim vyčítáno potlačování vzdělanosti u nejširších vrstev obyvatelstva v kontrastu s vlastní výchovou pečlivě vybraných členů společenských elit.

Je to všechno pravda nebo i hodnocení jezuitského řádu bylo vždy poplatné době, ve kterém tato pojednání vznikala?

Jezuité a inkvizice?

Jezuité byli velmi nesmiřitelní ve vztahu ke kacířům a odpadlíkům od pravé víry. Co  se týká pálení „závadných knih“, je vždy možné připomenout slova samotného Ignáce z Loyoly, která napsal v roce 1554:

„Bylo by s prospěchem, aby všechny kacířské knihy, kolik se jich bedlivým pátráním najde u knihkupců a soukromníků, byly buď páleny, anebo vyváženy ven ze všech královských zemí.“

Na straně druhé je nutné se zastat jezuitů, pokud jsou explicitně spojováni například se španělskou inkvizicí, s torturou a upalováním kacířů. V této oblasti byl mnohem aktivnější řád dominikánů. Ne snad, že by s rolí inkvizice jezuité zásadně nesouhlasili, byli jim však vlastní jiné, mírnější, ve své podstatě však možná efektivnější prostředky.

Jezuité například navštěvovali vězení, kde se soustředili na hříšníky světské i církevní: ty kteří spáchali nějaký kriminální čin a zároveň stranili například protestantům. Pro takové „dvojité“ hříšníky měli zajímavou nabídku.

Pokud se vrátí k pravé víře, budou za ně orodovat u světské moci. Často byli určitě úspěšní. Jezuité byli ve svém poslání velmi výmluvní. Bylo mezi nimi mnoho skvělých kazatelů, básníků i učitelů.

Misionářské poslání

Jezuité v Evropě byli nesmiřitelní k heretikům. Úplně jiný přístup však aplikovali v rámci zámořského misijního působení. Zde se měnili ve velmi benevolentní a trpělivé šiřitele víry, ať už to bylo v Číně, Japonsku, Indii či Jižní Americe.

Dokonce byli ochotni katolickou víru i přizpůsobit místním zvyklostem. Například pro ně nebyl problém odložit při svém misijním působení řádová roucha.

Bude tak velký rozdíl v tom, pokud vám nějaký domácí staromilec vmete do tváře urážku: Chováš se jako jezuita! – a mezi tím, pokud si totéž vyslechnete někde v Jižní Americe. Jak na jezuity pohlížet? Jasná odpověď by se rovnala rozetnutí gordického uzlu, což by sice bylo rychlé, ale nikoli správné. Lepší je trpělivě rozmotávat jednotlivé prameny minulého i současného.

Epilog

Zdá se, že i když „černá legenda“ o jezuitech možná stále platí, určitě v posledních letech hromsky „zesvětlala“. Hodně pro to dozajista udělal i jistý Jorge Mario Bergoglio, současný populární papež František, který vzešel z Tovaryšstva Ježíšova.

Prošlé není však ani to, co napsal Thomas Campbell v knize popisující historii jezuitského řádu v letech 1534-1921, totiž, že jezuité byli vyhnání z desítek zemí pro jejich zapojování do politický intrik a tajných spiknutí. To by ještě chybělo, aby nám ta černá legenda zase úplně zrůžověla!