V 60. letech 19. století zažívá Paříž stavební boom. Z města se stává skutečně moderní metropole Evropy, která ani ve světě nemá prakticky obdoby. Poměrně mladý a celkem neznámý architekt Charles Garnier (1825–1898) je pověřen stavbou honosné budovy Opery. Té Opery, která brzy vstoupí do historie jako úžasné i záhadné místo.
Svou zakázku plní Garnier na jedničku a novobarokní budova se stává symbolem druhého císařství. Přesto se stavba neobejde bez problémů. Garnier řeší například vysokou hladinu podzemní vody, kvůli které vzniká pod Operou velká nádrž. Šíří se zvěsti o podzemním jezeře a tajuplných zvucích, které se z hlubin stavby ozývají a Pařížané začínají věřit, že je stavba i se svým podivným a prozatím nepřístupným podzemím prokletá. Čas jde dál. Budova je za velké slávy otevřena, zvěsti však neutichnou. Naopak. V květnu 1896 usmrcuje za podivných okolností domovnici Madame Chomette závaží těžkého lustru. Někteří zaměstnanci navíc odmítají chodit do labyrintu pod stavbou. Rodí se legenda o děsivém fantomovi, který přebývá hluboko pod budovou.
SPATŘILI SKUTEČNÉHO DUCHA?
Fantom Opery je románem francouzského spisovatele Gastona Lerouxe (1868–1927). Dodnes se vedou spory, nakolik je vlastně fiktivní a nakolik se inspiroval reálnými událostmi kolem stavby a následných jevů v budově Opery. Že v Opeře řádí nějaký přízrak, si někteří lidé už tehdy opravdu mysleli. A někteří tomu věří dodnes bez ohledu na knižní, muzikálové či filmové zpracování této legendy. Řada svědků až do dnešní doby uvedla, že v Opeře – především v blízkosti lóže číslo pět – spatřili pohybujícího se ducha. „Další svědci tvrdili, že spatřili přízrak pohybující se různými částmi budovy. Mnozí prohlašovali, že měl na sobě skutečně černý plášť a masku,“ uvádí americká záhadoložka Virginia Lamkin, která dodává, že stavba je také v hledáčku mnohých lovců duchů, kteří tam pravidelně měří vysoké hodnoty paranormální aktivity. Opravdu ve slavné Opeře straší? Nebo lidé prostě jen slepě uvěřili slavnému dílu?
