Kostel Nejsvětější Trojice najdeme v podhůří Orlických hor, v obci Klášterec nad Orlicí. Historie tohoto původně gotického kostela sahá hluboko do minulosti. Uvnitř kostela, v oblouku mezi kněžištěm a chrámovou lodí, nacházejí restaurátoři nápis:

,,Chrám tento Nejsv. a nerozdílné Trojice Boží vystavěn jest v Létu 453 od Narození Božího“. Je tedy možné, že se může jednat o nejstarší známý kostel v naší zemi?

Někteří zastánci této teorie poukazují na to, že na kupecké stezce, která Kláštercem kdysi procházela, mohl už v daleké minulosti skutečně stát malý svatostánek.

V každém případě však první známá zmínka o Klášterci pochází až z roku 1295, kdy papež Bonifác VIII. (1235–1303) uznává zdejší obec jako majetek místního kláštera. V té době již kostel prokazatelně stojí, ale v roce 1421 podlehne požáru založenému husity.

Podoba tohoto jednolodního kostela je téměř stejná jako z roku 1452. V roce 1954 restaurátoři při opravě venkovní omítky pod mladšími vrstvami objevují malby záhadných bytostí, které tehdy rozruší odbornou veřejnost.

Jedná se o dvě postavy vysoké přibližně půl metru, namalované červenou barvou. Někteří v těchto postavách vidí postavy ďáblů, jiní postavy rytířů. Obě postavy mají u hlav namalované jakési „šipky“ a u těla cosi podobného ocasu.

Asi nejvíce zastánců má teorie o rytířích. Podle ní mohou být šipky na přilbicích ptačí pera a „ocas“ zase mečem…

Dávní bojovníci, či návštěvníci odjinud?

Skeptici připisují autorství těchto maleb výše zmíněným husitům. Má jít o postavy čertů, kteří se vysmívají zavražděným mnichům. Jsou však i badatelé, kteří v zobrazených postavách vidí mimozemšťany.

Zajímavou teorii přináší známý badatel a spisoval Arnošt Vašíček (*1953). Ten ve své knize Labyrint záhad přichází s návrhem, že postavy mohou znázorňovat hunské bojovníky, táhnoucí roku 453 Moravou dále na sever.

Podivné ,,šipky“ u hlav malovaných postav tak podle známého badatele mohou být typické vrkoče vlasů, vyčnívající z přilby. Nejedná se navíc o jedinou záhadu tohoto kostela. Na jižní straně se ve hřbitovní zdi nachází drobná plastika připomínající lidskou tvář.

Předpokládá se, že původně byla součástí náhrobku, avšak některé teorie naznačují, že její stáří může sahat až před období středověku. Někteří senzibilové tvrdí, že v její blízkosti pociťují intenzivní energii. Proč se ale nemohou shodnout v tom, zda je pozitivní, nebo negativní?

Tajemství místního oltáře

V místních legendách se také traduje příběh o tajemném oltáři, jenž je ukryt uvnitř kostela. Někteří badatelé se domnívají, že se jedná o zbytek pohanského oltáře z období před příchodem křesťanství.

Tato teorie vychází z předpokladu, že kostel je postaven na místě dřívějšího posvátného území. Někteří další badatelé však na tuto záhadu mají realističtější pohled. Podle nich je oltář z roku 1452, kdy probíhá jedna z rekonstrukcí kostela.

Z této doby pochází kamenný základ hlavního oltáře zdobený čtyřmi erby rodu Jiřího z Poděbrad (1420–1471). Starobylost kostela může také potvrzovat nález z roku 1908, kdy jsou poblíž kostelní zdi vykopány jámy pro uzemnění.

Hrobník při kopání naráží na zvláštní „džbánky“, které jsou později identifikovány jako žárové popelnice.

Dvě z nich zachraňuje místní učitel, který je odnáší do školního kabinetu, avšak později jsou bohužel zničeny… Pokud se skutečně jedná o žárové hroby, nabízí se otázka, kdo a kdy je zde pohřben?

S příchodem křesťanství totiž pohřeb žehem ustává a od 11. století převládají kostrové pohřby. Kostel nám tedy doposud ještě zřejmě skrývá mnoho neodhaleného…

Velhartický kostel: Čí smutnou tvář skrývá?

Kostel sv. Maří Magdalény u Velhartic si získal pověst jednoho z nejstrašidelnějších míst u nás.

Stáří kostela je více než sedm století. Kostel je znám především díky ženské tváři na štítu na severní straně, nejlépe viditelné z dálky, ze silnice mezi Velharticemi a Nemilkovem.

Právě touto místní pověstí se nechal inspirovat český spisovatel Karel Jaromír Erben (1811–1870) ve známé Svatební košili. Pověst vypráví příběh osamocené dívky, která si v zoufalství přivolá svého milence. Netuší však, že je mrtvý, a důvěřivě s ním vyrazí k němu domů – na hřbitov.

Děvče, které pak s umrlcem na hřbitově prožije děsivou noc, se stává symbolem kostela sv. Maří Magdalény. Do štítu totiž otisklo svůj obličej. Ten se lidé v minulosti pokoušeli přemalovat, ale nepodařilo se. Obličej vždy znovu vystupuje na povrch…