Už během 17. století byl na zeměkouli zaregistrován podivný rudý déšť, který si svou podobou nezadá s opravdovou krví. Jiná teorie říká, že jde o tekutiny s neškodnými mikroorganismy, pro které dodnes nemá nikdo uspokojivé vysvětlení.

Příval osvěžujícího deště očekávají obyvatelé indického okresního města Kannur ve státě Kérala. Píše se čtvrtek 28. června 2012 a jejich tužby jsou skutečně brzy vyplněny. Bohužel docela jinak než si ještě před pár okamžiky přáli.

V podvečer se totiž z nebe místo průzračné vody snáší rudá tekutina připomínající na první pohled lidskou krev.

Nejnovější případ není zdaleka prvním. Již v roce 1653 prší dle dobových kronik krvavý déšť na britskou pevninou. Roku 1888 je zase dokumentován černý déšť nad jižní Afrikou. Badatelé se tehdy mylně domnívají, že se kapky obarvily od kouře z lesních požárů. To je však vyvráceno a příčina tmavého zbarvení vody tak zůstává neobjasněna.

Německý spisovatel Ernst Meckelburg (*1927) uvádí: „Barevné srážky byly zpozorovány v různých částech světa a vyvolávaly mezi lidmi děs a hrůzu.

Rudý déšť, který prostý lid mylně zaměňoval za krev, vyvolal v uplynulých staletích více neklidu a paniky než jakkoli jinak zbarvené srážky.“

JSOU V NĚM BUŇKY!

Již prvotní vědecká analýza nového rudého deště ukazuje, že červené zabarvení dešťové vody je způsobeno mikroskopickými částicemi připomínajícími biologické buňky.

Opakuje se tedy případ, který se stal v Kerale na počátku století, kdy v roce 2001 čelí obyvatelé tohoto indického státu podobné rudé spršce jako letos v červnu.

Rozbor některých tehdejších vzorků ukazuje, že zbarvená voda obsahuje dokonce jednobuněčné organismy. Tyto mikroorganismy však zřejmě nemají pozemský charakter! Vyhovují jim extrémní teploty a ke svému rozvoji prý nepotřebují světlo.

„Pokud to nejsou živé buňky, nevím, co by to bylo. Možná, že je to počátek něčeho fantastického,“ prohlašuje britský mikrobiolog ze Sheffield University Milton Wainwright.

JDE O ÚLOMKY KOMET?

Někteří vědci brzdí předčasné nadšení a domnívají se, že za podivnými krůpějemi mohou být komety.

„Jak se takovéto komety na cestě podél vysoce eliptických oběžných drah blíží Slunci, mohou se rozbít na kusy. Tyto úlomky mohou zůstat na oběžné dráze a později periodicky vstupovat do zemské atmosféry,“ říká současný indický biolog Godfrey Louis.

Ten se domnívá, že komety by mohly obsahovat chemické látky, které jsou schopny podporovat růst mikrobů. Podle některých zjištění obsahuje déšť také meteorický prach.

Mohla by být přítomnost této kosmické látky pro řešení záhady rudých dešťů tou klíčovou informací?

Myšlenka, že částice v rudém dešti pocházejí z kosmu, podporuje teorii sira Freda Hoyla (1915–2001), astronoma z britské univerzity Cambridge. Podle něj základní formy života poletují vesmírem a občas někde zakotví a rozvinou svou existenci.

To je i základní myšlenky tzv. panspermické teorie, jež tvrdí, že pozemský život se vyvinul z mikrobů, které se na Zemi dostaly z komety.

VYDRŽÍ RUDÉ BUŇKY VŠE?

Na rozdíl od jiných biologických buněk mohou mikrobi červeného deště podle Louise vystát značně vysoké teploty. „Je možné je kultivovat při teplotách až 300 stupňů Celsia,“ říká Louis.

Žádná známá bakterie na Zemi ale takovou teplotu nepřežije! I ty nejodolnější z mikrobů údajně nepřežijí kultivaci (cílené udržování či rozmnožování mikroorganismů – pozn. red.) nad 122 stupňů Celsia. Z toho pramení, že obsah rudého deště pravděpodobně skutečně nepochází ze Země.

Přenesme se o nějakých 160 let nazpět. Jistý druh červeného deště snášejícího se v Evropě tehdy vědci označí za „saharský“ v domnění, že jde důsledek saharských větrných smrští a vírů.

Zásluhu na tom, že tato událost nezůstala jen strohou kapitolou dobových kronik, má německý vědec M. Ehrenburg (19. stol.), který odhaduje, že 17. října 1846 poblíž francouzského Lyonu během jediné přeháňky spadlo téměř 330 tun zvláštní červené látky, z níž plná osmina – tedy asi 40 tun – se skládala z mikroskopického fytoplanktonu, obvykle jednobuněčných řas.

V rudých deštích Ehrenburg identifikuje celkem více než 300 druhů organismů, které ale podle všeho nejsou afrického původu! Například patnáct z nich pocházelo z Jižní Ameriky, a tak tato záhada zůstala nerozluštěna.

CHYBĚJÍCÍ DNA?

Ještě větší nádech tajemství do celé věci přináší novodobé testování nositelky genetických informací, DNA (deoxyribonukleová kyselina). V případě rudého deště totiž podle všeho není co testovat!

Mikroorganismy obsažené ve spadlé vodě sice připomínají normální buňky, avšak nemají běžné biologické molekuly, tedy žádnou DNA, a pravděpodobně mají i odlišné chemické pochody. Ani nepřítomnost DNA však údajně nutně nedokazuje mimozemský původ organismu.

K rozřešení této hádanky by snad mohly pomoci testy určitých uhlíkových izotopů, podle kterých naše věda mimozemský materiál v současnosti určuje. Zjistíme nakonec, že na naše hlavy prší tuny živých mimozemšťanů? Nebo jde zkrátka jen o obyčejnou obarvenou vodu s neškodnými organismy?