Nad řekou Ploučnicí, v blízkosti Benešova nad Ploučnicí, se kdysi vypínal gotický hrad. Stál na čedičovém hřebenu někdy od poloviny 13. století, kdy jej vybudoval rod Markvarticů. Jaké jsou s ním spjaty záhady?

Jako jiné hrady prošel i on řadou změn majitelů, válečných pohrom, až byl v roce 1445 dobyt, vypálen a pobořen. Ale i tak byl nějaký čas částečně obýván.

Kupodivu ještě roku 1816 se jej tehdejšímu majiteli, hraběti Thun – Hohensteinovi podařilo výhodně prodat za slušnou sumu městu Benešov nad Ploučnicí. Dnes jsou ale z hradu jen malé zbytky zříceniny.

Ale jak se ukázalo, nebyl ani potom hrad Ostrý zcela opuštěn. Za tmavých nocí prý lze v těchto místech někdy spatřit přízrak, který zanechává krvavé stopy.

Tento přízrak není nikdo jiný, než duch krásné dcery tehdejšího pána hradu. Není to ojedinělý případ, kdy dcera hraběte se zamiluje do mladého, ale chudého rytíře.

Přesně takové to bylo i s Matyldou, která zahořela láskou k mladému, ale chudému rytíři odkudsi ze Saska. Taková situace nemá naději na úspěch a tak mladý rytíř vstoupil do služeb pána hradu, aby mohl se svoji láskou uprchnout.

Když hrabě s družinou vyrazil na delší cestu, opil rytíř zbytek posádky vínem, po kterém zbrojnoši usnuli. Brzo ráno vyrazil mladý rytíř s Matyldou z hradu, ale štěstí jim nepřálo.

Na cestě potkali hraběte s družinou. Ten hned poznal, o co jde a tasil meč. Mladý rytíř utrpěl řadu zranění a umdléval, když to mu přišla na pomoc Matylda a otci vhodila pod nohy hrst oblázků. Ten na nich neudržel rovnováhu a upadl. V tom jej rytíř probodl.

Matylda omdlela, a když přišla k sobě, zjistila, že oba muži jsou mrtví, neboť i zranění mladého rytíře byla smrtelná. Jako mátožná chodila po hradu a všechny cennosti zanesla do sklepa, který zamkla a klíč si pověsila na krk.

Skokem z hradu do řeky ukončila život. Ale jejího ducha s klíčem na krku lidé často potkávali v podhradí, kdy lákala lidi na ukrytý podklad, když ji přinesou oblázek, na kterém uklouzl otec.

Měla umáčené šaty a za bosými nohama zůstávaly krvavé skvrny, které se ve dne měnily na červené kvítky hvozdíku. Nikdo ji však nechtěl splnit její přání i přes nabízené poklady. Tím by zřejmě byla vykoupena její vina na smrti otce.

Až jednou se nechal přemluvit chudý pasáček. Aby se nebál, podala mu Matylda rudý kvítek. V tu chvíli se zřítil z hradu a zemřel. Od té doby se zlému duchu lidé zdaleka vyhýbali.

A tak jen rudé hvozdíky, hojně kvetoucí pod hradem, připomínají místa, kterými Matylda po nocích chodila.