Situace, kdy se neviditelné entity projevují prostřednictvím různých přístrojů, jsou podle současných záhadologů stále častější. První vlna takových případů se objevuje s příchodem televize do běžných domácností.

Naučili se snad duchové ovládat moderní technologie? Výzkum dvojice švédských průkopníků ukazuje, že zřejmě ano!

Ve stejné době, kdy se televize stává technologií dostupnou pro širší veřejnost, začínají se s přibývajícími obrazovkami v domácnostech šířit také zprávy o podivných entitách, které se v nich zabydlely.

První generace televizorů měly daleko k dokonalosti a často u nich mohlo docházet ke zdvojení obrazu či zkreslení zvuku, což společně s nedůvěrou v novou a těžko pochopitelnou technologii mohlo u některých svědků vyvolat paniku.

Tím bychom jistě mohli vysvětlit drtivou většinu zaznamenaných hlášení. V některých případech ovšem může být ve hře něco mnohem mrazivějšího.

První slavné EVP

Jeden z nepřesvědčivějších důkazů vypovídajících o tom, že televizní přijímače možná předávají signály i odjinud než jen z vysílacích věží, přináší švédský filmový producent Friedrich Jürgenson (1903–1987).

Ten je také jedním z prvních průkopníků přístrojové komunikace s duchy, v čemž mu ochotně asistuje jeho přítel a kolega Claude Thorlin.

Je to právě Jürgenson, komu se podaří zachytit jednu z prvních nahrávek EVP, tedy fenoménu elektronického hlasu, což jsou údajné hlasy zemřelých, zachycené pomocí nahrávacího zařízení. Jürgenson má totiž zálibu v tom, že si na magnetofon nahrává ptačí zpěv.

Na jedné z nahrávek ale kromě toho objeví i hlas své mrtvé matky, který zřetelně říká: „Friedrichu, sleduji tě. Friedeli, můj malý Friedeli, slyšíš mě?“ Oslovení „Friedeli“ přitom skutečně znala a používala pouze jeho matka.

Ozval se takto producentovi její duch? Není divu, že po tomto zážitku Jürgenson uvěří, že je možné své blízké kontaktovat ze záhrobí.

Dohoda dvou přátel

Když se pak sám ocitá na smrtelné posteli, vysílá údajně telepatickou zprávu svému příteli Thorlinovi. Přítel mu v ní prý oznámil, že pokud zemře, pokusí se Jürgenson prostřednictvím Thorlinovy televize navázat kontakt v době vlastního pohřbu.

Thorlin proto místo posledního rozloučení se svým kolegou zůstává doma a sleduje zrnící obrazovku své televize. Thorlinova manželka, která je zároveň médiem, ráno před pohřbem navíc zaslechne vnitřní hlas, který stroze oznámí:

„Kanál čtyři.“ To ale na první pohled nedává smysl. „Nechápal jsem to, protože máme jen tři rozhlasové stanice a jen dvě televizní stanice,“ vzpomíná Thorlin. Ale hlas nakonec poslechnou.

„Vzal jsem polaroid s černobílým filmem a nastavil televizi na čtvrtý kanál. Seděli jsme asi čtvrt hodiny, ale nic se nestalo,“ popisuje prvotní zklamání. Už to chtějí vzdát.

Pak ale obrazovka náhle tmavne, začne podivně poblikávat a na několik vteřin se na ní objeví neostrý obrys. Thorlin pohotově mačká spoušť. Bude mít důkaz přímo ze záhrobí?

Přesně včas

Ihned poté, co badatel obraz na televizi vyfotí, vrátí se přístroj k obvyklému monotónnímu zrnění. Hodiny ukazují přesně 13:22. Později se ukáže, že čas je shodný s chvílí, kdy byl Jürgenson pohřben.

Když Thorin vytáhne z polaroidu pořízený snímek a nechá ho na vzduchu doschnout, začnou se na něm objevovat neostré rysy Jürgensonovy tváře.

„Moje žena, která mezitím opustila místnost, se pak vrátila, podívala se mi přes rameno a sledovala, jak se fotografie objevuje v rámečku. Najednou vykřikla: Panebože, to je Friedel!“ dodává Thorin.

Výsledný snímek totiž skutečně nápadně připomíná zemřelého Jürgensona. Zhmotnil jeho duch na obrazovce svůj vlastní odraz?