Podle učebnic zná lidstvo elektřinu teprve od 18. století a využívá až od 19. století, Ledacos ale naznačuje, že s touto univerzální a čistou energií uměli zacházet někteří učenci už ve starověku.
Zmínky o tom jsou útržkovité a nejednoznačné, což nejspíš znamená, že vědomosti o elektřině patřily jen uzavřenému okruhu zasvěcenců.
„Někdy se stane, že železo kameni uhne,
má zvyk mu střídavě prchat a zas k němu spěchat.
Kroužky ze Samothráky jsem viděl, jak skáčou
a v měděných miskách piliny rejdí
jak divé, když tenhle magnet se přidrží vespod:
tak usilovně se hleděly kameni vzdálit.
A není divu: vždyť volné průliny pilin
nejdřív obsadí proud, jenž vyvěrá z mědi;
ten z magnetu přijde až potom – a v železu najde
všechno už plné a nemá kudy by prošel;
proto je nucen tlouci a bíti
v železnou tkáň, a co polyká, pokud má volnost,
to vyplivuje a zviřuje za clonou mědi.
Tedy se nediv, že z toho kamene vlny jinými věcmi už nesvedou
pohnout…“
To napsal starořímský přírodopisec a básník Titus Lucrecius Carus, který žil mezi lety 97 a 55 před naším letopočtem.
Později renesanční alchymista a okultista Heinrich Cornelius Agrippa (1486 – 1535) ve svých dílech popisoval vyspělé technologie zapomenutých civilizací, přičemž zmínil, že „…podle toho mohla se elektřina v dobách nevědomosti a v podvodných rukou státi čarodějnictvím…“
Staňte se naším Premium čtenářem a odemkněte si tento i tisíce dalších skvělých článků.
Navíc od nás obdržíte i celou řadu hodnotných bonusů!
Zprávu ve tvaru "CTU CLANEK" odešlete na číslo 903 33 20.
