Za tzv. vlčí dítě se označuje jedinec, který vyrůstal izolovaně od lidského společenství. Tyto osoby mají velmi omezené řečové a pohybové schopnosti a nízký intelekt.
Nejznámějšími vlčími dětmi v historii byla dvojčata Romulus a Remus, jež jsou dodnes považována, podle legend, za zakladatele města Řím. Také britský spisovatel Rudyard Kipling (1865-1936) ve své Knize džunglí představil chlapce Mauglího, jenž žil odmala s vlčí smečkou.
Podobných případů lze nejen v knihách, ale i v reálném světě nalézt skutečně mnoho.
VZBUDIL OBROVSKÝ ZÁJEM
Vůbec první zmínka o dítěti odchovaném „matkou přírodou“ je ze 14. století a týká se tzv. hesenského vlčího chlapce. Až do 19. století bylo zaznamenáno 13 dalších případů. Na počátku 19. století byl zpozorován dvanáctiletý Viktor z Aveyronu. Vědci se o tento případ začali zajímat s velikým nadšením a velmi důkladně jej zdokumentovali. I přes veškeré snahy se však Viktor nikdy nenaučil mluvit. O vlčího chlapce se hodně zajímala i veřejnost, jeho osud byl dokonce i divadelně zpracován.
DOSTALY SE DO UČEBNIC
Mezi lidmi se na počátku 20. století začala zmiňovat jména dvou dívek – Amaly a Kamaly. Dívky byly objeveny roku 1920 v Indii ve starém termitím náspu. Našel je Joseph Sing, který pracoval v sirotčinci, a tak se jich ujal.
Po dobu, co u sebe dívky měl, si psal deník, kde zaznamenával veškeré postřehy, deník byl zveřejněn roku 1942.
Odborníci odhadli, že Amale byly asi 3 roky a Kamale 7 až 8 let. Dívky se neuměly postavit na nohy, a tak se pohybovaly jen po čtyřech. Na loktech a kolenech tak měly mnoho mozolů. Nevěděly, jak uchopit předměty do rukou, neuměly komunikovat lidskou řečí a k jídlu jedly syrové maso.
Viděly lépe v noci než za denního světla. Také jejich další smysly, jako sluch a čich, byly dokonalejší. Amala těžko nesla život v izolaci, a tak po několika měsících zemřela. Kamala byla v sirotčinci dalších 9 let.
Než i ona zemřela, dokázala již stát vzpřímeně a její slovní zásoba obsahovala asi 40 slov.
