Manželé Smithovi se usadí před fotoaparátem, aby si nechali udělat rodinný portrét se svou již dospělou dcerou. Matka jí vybrala šaty a pomohla s vlasy, aby bylo vše perfektní. Když je snímek hotov, uloží manželé svou již mrtvou dceru do rakve…
V 19. století jdou fotografie zesnulých a rodinné portréty s žijícími příbuznými na dračku. Nejde však o nějaký zrůdný fetiš, jak by se v měřítcích moderního světa mohlo zdát.
Tyto snímky představují pro přeživší příbuzné jediný způsob, jak si zesnulé milované uchovat v paměti.
Smrt je všude
Ještě v 19. století jsou města prolezlá chorobami jako cholera, tyfus, záškrt nebo neštovice a smrt tu číhá na každém kroku. Stačí se i jen nešikovně říznout a za pár dní už člověk leží na márách.
Milující příbuzní nemají často možnost, jak na věčnost zachovat podobu zesnulého člověka, protože služby malířů si můžou dovolit jen bohatí.
Naštěstí se v polovině století objevuje na scéně francouzský vynálezce Louis Daguerre a jeho daguerrotypie, která proces pořizování fotografie zpřístupní masám.
Děti se fotí s hračkami
Někdy to fotografům trvá i několik dní, než se dostanou na místo úmrtí, a do té doby už tělo znehybní posmrtná ztuhlost. Předchozí průprava v pohřebním ústavu je proto podmínkou pro přijetí na místo fotografa mrtvých.
Fotograf pak tělo naaranžuje, stejně jako by chystal portrét živého člověka. Mrtvé děti se fotí s hračkami, v náruči matek nebo v postýlce, jako by jen spali.
Dospělí se umístí do židle, aby vypadali živěji, na tvář se nanese troška líčidla, oči se buď otevřou nebo se nakreslí na zavřená víčka. Ani portrét s žijícími pozůstalými není výjimkou.
S nástupem moderní medicíny, očkování, antibiotik a lepší hygieny na přelomu 19. a 20. století počty mrtvých výrazně poklesnou a fotografie mrtvých se postupně vytratí.
