Hardangerské housle neboli ďábelské housle byly v minulosti často spojovány právě s ďábelskými silami, neboť zvuku, který tyto „ďábelské housle“ vydávaly, se lidé v dřívějších dobách velmi báli…

Hra nečistých sil?

Své původní pojmenování tyto housle dostaly podle Hardangerského fjordu v západním Norsku, odkud pocházejí ty nejstarší z nich.

Místo jen klasických, běžných čtyř melodických strun mají tyto housle navíc několik dalších, kratších strun, na které se však nehraje. Tyto kratší struny fungují pouze jen jako struny rezonanční, rozeznívají tedy vibrace hraných strun.

Z tohoto důvodu má nástroj až neskutečnou energií prodchnutý zvuk, využívaný kdysi například jako doprovod k tanci. A právě tento dynamický účinek byl dříve přisuzován působení nejrůznějších nadpřirozených jevů a nečistých sil.

Ďáblův nástroj?

Nejedna legenda dokazuje, že hardangerské housle bývaly dokonce přímo považovány za ďáblův nástroj.

V povědomí lidí totiž čert představuje nejen zlo, ale – poněkud paradoxně – je také jakýmsi ztělesněním jistého druhu veselí, neboť prý rád divoce tančí a hlasitě výská.

Jedna norská legenda dokonce vypráví příběh o tanci dívky s čertem při doprovodu těchto houslí. Děvče se prý nakonec údajně utancovalo k smrti.

Ďábelský úpis?

Další pověst zase tvrdí, že kdo se chce na tyto ďábelské housle skutečně naučit hrát, musí vždy nejprve upsat svoji duši ďáblu.

A magické kouzlo hardangerských houslí poznáme údajně podle toho, že když hrají, sama od sebe se k nim po stole posouvá sklenice s pivem. Ale je tomu skutečně tak?

Přísný zákaz

Jisté však je, že až do poloviny minulého století na některých místech platil zákaz na tyto housle hrát. Týkalo se to kupříkladu kostelů.

Někteří houslisté ale měli tento nástroj – i navzdory jeho údajnému „prokletí” – stále v oblibě, a tak se nám tato cenná hudební tradice naštěstí dochovala až do dnešních dnů.