Obyvatelé skotského Edinburghu svůj domov rádi prohlašují za nejtajuplnější město v Evropě. Pokud je tedy zdejší zámek na čedičové sopečné skále označován za nejstrašidelnější objekt ve městě, musí to už něco znamenat.
Edinburský hrad měl dostatek času nashromáždit mnoho významných událostí včetně těch tragických a nevysvětlitelných. Vždyť skála zvaná Castle Rock je obydlená už od 9. století před naším letopočtem a hrad v alespoň přibližně dnešní podobě na ní vyrostl někdy před tisíci lety.
Byl mnohokrát dobyt, mnohokrát se dokázal ubránit a samozřejmě v něm přišel o život nespočet lidí, významných i zcela bezejmenných. Byl by vlastně zázrak, kdyby se žádný z nich občas v hradě nezjevil.
BUBEN OHLAŠUJE NEPŘÍTELE
Nejstarším duchem, který k edinburskému hradu patří, je bezhlavý bubeník. Mladý chlapec přišel o život v jedné z dávných válek a legendy se rozcházejí v tom, zda mu hlavu setnula dělová koule, nebo nepřátelský meč.
Bubeník, pro něhož zřejmě odpověď na tuto otázku není tak podstatná, se od té doby občas zjevuje. V časech, kdy se válčilo všude kolem, jeho příchod znamenal, že se blíží nepřátelský útok. Podle pověstí tak bezhlavý bubeník obráncům několikrát zachránil život.
NEČEKANĚ PŘERUŠENÁ HUDBA
Do dějin hradu vstoupil také další muzikant. Je to už pár století, co se jeden z majitelů pevnosti rozhoduje prozkoumat systém tajných chodeb ve skále pod hradem. Jako průzkumníka vysílá dudáka z vojenské kapely.
Jeho kvalifikací pro tento úkol je pouze hudba: Muž má jít a jít a přitom vyhrávat, aby ostatní za ním slyšeli, kam chodby vedou. Dudák rozkaz plní, ale pak náhle v polovině taktu zmlkne. Muži, kteří ho následují, po chvíli narazí na pevnou skálu.
Chodba je slepá. Kam muž zmizel, nikdo nikdy nezjistí. Dodnes se prý toulá bludištěm katakomb a děsí obyvatele hradu kvílivým zvukem svého nástroje.
NECHCI SLYŠET ŠPATNÉ ZPRÁVY
O zrod dalšího ze slavných hradních přízraků se roku 1689 zaslouží sám královský místodržící, vévoda George Gordon (1643–1716). Když mu totiž majordomus přináší smutnou zvěst o tragickém úmrtí v jeho rodině, šlechtic se neudrží a posla špatných zpráv na místě probodne.
Nešťastný sloužící od té doby nepřestává vzdychat kdesi v tlustých hradních stěnách Guvernérského paláce. K genderové vyváženosti edinburského strašidelného osazenstva přispívá duch Janet Douglasové, šlechtičny popravené na hradě v červenci 1537.
Dnes už těžko dokážeme posoudit, zda její obvinění z otrávení manžela a z přípravy vraždy krále bylo opodstatněné, a plačící zjevení, které bloudí hradem, na dotazy v tomto smyslu nereaguje. Není se však co divit.
Janet má za sebou dvojnásobné utrpení: Když je na nádvoří edinburského hradu upálena, je donucen popravu sledovat i její malý syn.
NA ZÁDA MI DÝCHAL DUCH
V roce 2001 se Edinburgh dočká nejrozsáhlejšího výzkumu paranormálních jevů ve své historii. Psycholog z univerzity v Hertfordshiru doktor Richard Wiseman (*1966) během desetidenní studie zapojuje 240 přespolních, a tedy zdejších pověstí neznalých dobrovolníků, které postupně vysílá do nejrůznějších koutů hradu.
Nikdy jim předem neprozradí, zda právě na místě, kam jdou, už někdo někdy neobvyklé zjevení spatřil. Dobrovolníci nejenže skutečně nevysvětlitelné úkazy zaznamenají, ale stane se tak právě na místech se strašidelnou pověstí.
Pokusné osoby hlásí náhlé výkyvy teplot, stíny temných postav i lehké doteky nebo tahání za rukáv. „Slyšela jsem, jak za mnou někdo potichu dýchá, ale bála jsem se otočit,“ přiznává jedna z žen. Kterému z duchů edinburského hradu mohla pohlédnout do tváře?
