Vzduchem zasviští nabroušená sekera a utne mladíkovi levý malíček. Taková je cena za to, že mohl mluvit s Velkým duchem. Tím však hrůzný rituál amerického indiánského kmene Mandanů zdaleka nekončí. Mladíka čeká ještě jedna zkouška.

Bude muset s háky zabodnutými do těla proběhnout okolo vesnice. Zúčastněte se magického obřadu Okipa!

Dírou ve stropě stoupá kouř. U ohně v nevelkém kruhovitém stavení sedí starý poloslepý šaman, kouří dýmku a vypráví prastaré mandanské příběhy. Jeho kmen patří v Severní Americe k těm nejpodivnějším. „Naši předkové kdysi obývali podzemí.

Žili u velkého stříbřitého jezera, na jehož hladinu nikdy nedopadl sluneční paprsek,“ říká šaman popraskanými rty. Mandanové, kterých je v současnosti zřejmě pár tisíc, totiž věří, že kdysi žili pod povrchem země a na světlo světa se vyšplhali po vinné révě.

Když se však polovina kmene dostala ven, vinné šlahouny praskly a druhá část tak zůstala navěky uvězněná u jezera. Právě sem, do jakési mytické říše mrtvých, se Mandanové údajně navracejí po smrti.

Usídlí se u nich bílý princ?

„Později navštívil náš kmen bílý velšský princ, podle něhož odvozujeme své jméno,“ vypráví šaman chraplavým hlasem. V roce 1170 se totiž ve Walesu rozhoří bratrovražedný boj o moc.

„Princ Madoc a jeho bratr Rhirid byli sklíčeni z těchto bojů a vypluli prozkoumat západní oceán s malou flotilou lodí. Objevili bohatou zemi, kde se sto z nich usídlilo,“ upozorňuje publicista Jiří Votava.

Podle některých historiků přistane Madoc na jihu dnešních Spojených států a vydá se proti proudu Mississippi na sever, kde narazí na indiány. Řada jeho lidí se zde pak usadí.

Vysvětlovalo by to prý mimo jiné i to, proč mají Mandanové oproti jiným indiánům světlejší pleť i vlasy. Když je navíc v 16. století poprvé navštíví evropští misionáři, překvapí je, že Mandanům velmi dobře rozumí.

Skutečně Madoc o více jak tři staletí předstihl Kryštofa Kolumba (asi 1451–1506)?

Zasádrují jim penis

Z chýše se ozývá bubnování. Uprostřed stanu tančí několik mužů převlečených za bizony. Právě se zde totiž koná mimořádně krutý rituál jménem okipa. Mladíkům je na jeho začátku zasádrován penis, aby jim tudy do těla nevnikl Zlý duch.

Pak si lehnou na zem a sledují vystoupení, jemuž indiáni přisuzují velkou magickou moc. Má jim totiž zajistit příchod bizonů a dostatek potravy na další rok.

„Bizoní tanec byl tančen čtyřikrát první den, osmkrát druhý den, dvanáctkrát třetí den a šestnáctkrát čtvrtý den,“ informuje americký cestovatel George Catlin (1796–1872). Rituál trvá celé čtyři dny, během nichž mladíci nesmějí jíst ani pít.

Zdvihají je až ke stropu

„Velký duch má své uši otevřené,“ vykřikne šaman a pak svým pomocníkům nařídí, aby připravili vše potřebné na druhou část obřadu. Během ní jsou vysíleným hochům způsobovány drobné řezné rány na těle.

Pak jim šaman probodne prsní svaly a připevní jim sem kolíčky, jimiž je protažen provaz. Za něj jsou následně vyzdviženi až ke stropu chýše a roztáčeni dokola, dokud ztratí vědomí.

Právě v ten okamžik mají údajně navázat spojení s Velkým duchem a prosit ho o pomoc a slitování. Po pár minutách jsou konečně spuštěni na zem.

Jen co se však proberou ze mdlob, musí Velkému duchu obětovat malíček levé ruky, který jim šaman odsekne na býčí lebce. Poté následuje poslední zkouška, během níž mladíci běhají se závažím připnutým na prsou kolem vesnice.

Hoši, kteří přežijí a doběhnou mezi prvními, jsou vytipováni na budoucí velitele. Rituál je zřejmě v pozměněné formě praktikován dodnes. Opravdu se při něm indiáni spojují s Velkým duchem?