Velrybářům se v roce 1775 nedaleko břehů Grónska naskytne pohled, ze kterého mrazí: v dálce spatří trojstěžník, unášený proudem, zdánlivě opuštěný.
Když se přiblíží, zjistí, že jde o loď Octavius, která beze stopy zmizela v roce 1762. Co na ně čeká v podpalubí je přitom horší, než co dosud spatřili.
Loď naposledy viděli v Číně, když s nákladem zboží z Orientu vyplula z přístavu na cestě zpátky do Londýna. Kapitán lodi se tehdy rozhodne trochu zariskovat a cestu domů si zkrátit.
Vydá se tedy na sever vstříc Severozápadní cestě, která vede podél severního břehu dnešní Kanady a spojuje Tichý oceán s Atlantikem.
Risk se krutě nevyplatí
Problém ale je, že Severozápadní cesta je v té době stále jen teoretická – první, komu se jí až v roce 1906 podaří proplout, a tak dokázat její existenci, je až norský polárník Roald Amundsen a i jemu trvá cesta tři roky, protože v nehostinných ledových pláních musí s posádkou třikrát přezimovat.
Octavius už se do Londýna nikdy nevrátí. Až v roce 1775 ho objeví posádka velrybářské lodi Herald. Na první pohled se loď zdá opuštěná, a tak pět námořníků vstoupí na její palubu a vydá se na průzkum – a v podpalubí najdou celou posádku.
Ledové sochy
Samotný nález zmrzlých mrtvol není tak děsivý jako to, že všichni námořníci vypadají jako strnulé, nehybné sochy, jakoby zamrzlé v čase a v okamžiku, kdy plnili své povinnosti.
Sám kapitán stále sedí u svého stolu, pero v ruce, před sebou lodní deník s posledním záznamem z 11. listopadu 1762.
Námořníci si z Octavia odnesou jen ten lodní deník. Pohled na ledové sochy je zcela odradil od dalšího průzkumu. Loď duchů pak opět zmizí v drsných ledových vodách dalekého severu.
