Kdesi v indické džungli, v údolí, jehož přesnou polohu dnes zná jen hrstka vyvolených, pokud vůbec někdo, jsou podle legend ukryty dávno zapomenuté chrámy plné zlata a cenných pokladů. Jenže je tu také cosi zlověstného a životu nebezpečného.

V roce 1890 si vyprávění pokladech indického údolí vyslechne britský cestovatel a dobrodruh Graham Dickford, kterého není třeba příliš pobízet, aby se rozhodl uspořádat expedici za ztraceným bohatstvím.

O dva roky později je Dickford na pokraji smrti jen náhodou nalezen britskými vojáky, kteří v oblasti slouží.

Je silně rozrušený, dezorientovaný, má vysokou horečku a jeho tělo od hlavy až k patě pokrývají modřiny a popáleniny, které pozdější badatelé přirovnávají k popáleninám z radiace. Dokonce přišel i o všechny vlasy.

Kam se poděli další členové expedice, s nimiž se Dickford několik týdnů předtím vydal do džungle hledat ztracené chrámy, nikdo netuší. Sám Dickford je převezen do nemocnice, ale po třech dnech umírá.

Z jeho zmatených slov však lze vyčíst, že se jeho výpravě stalo něco strašlivého. Ale co?

Záhadné ohně

Dickford tvrdí, že všichni jeho kolegové jsou mrtví, víc ale vyšetřovatelům neodhalí, pouze stále dokola zmateně opakuje: „Velký létající oheň, stíny noci, duchové, jejich záře dokáže zabít…“ Jaké hrůze museli muži čelit?

O záhadném ohni se zmiňuje i další výprava, která se do údolí vydává v roce 1906. Ze čtyř mužů se vrátí jen dva a ti tvrdí, že „stačí zapálit jen malý ohýnek a od jednoho konce údolí k druhému přelétne ohnivý jazyk“.

To vše je navíc doprovázeno ohlušujícím řevem. Poukazuje to na přítomnost nějakého vznětlivého plynu v údolí? Určitě by to vysvětlilo Dickfordova zranění, nikoliv však jeho tvrzení o stínech a duších.

Nelze ale vyloučit, že hypotetický plyn mohl ovlivnit i mysl cestovatele a způsobit halucinace. I tomu svědectví dvojice přeživších v roce 1906 nasvědčuje. Muži totiž vypovídají, že v údolí objevili jakési jeskyně, do nichž se dva jejich kolegové spustili.

Nejprve si muži stěžují na závratě a po dosažení dna jeskyně se navíc začnou svíjet jako hadi, než nakonec padnou k zemi bez známek života. Zbylí dva se dávají na útěk, což ji zřejmě zachrání život.

Už ani muk

Německý spisovatel a záhadolog Hartwig Hausdorf (*1955) zjišťuje, že další expedice se do údolí vydává v roce 1911, kdy se ze sedmi účastníků vrátí opět pouze dva.

Zbylých pět prý během noci v údolí postihne zvláštní stav, nekontrolovatelně se třesou, točí se kolem dokola a nakonec se zhroutí k zemi mrtví. O osm let později umírají při pádu či snad skoku z útesu další dva nebo tři členové sedmihlavé výpravy.

Zbytek expedice pak hlásí, že v údolí napočítali celkem 17 lidských mrtvol.

To už prokleté údolí začne znervózňovat i tamní autority, které nakonec rozhodnou, že by přesná poloha údolí měla zůstat utajena, aby sem na jistou smrt nepřicházeli další a další badatelé.

O mnoho let později Hartwid Hausdorf usiluje o odtajnění lokace, aby mohl vražedné údolí prozkoumat, naráží ovšem na nepropustnou stěnu mlčení. Ověřit nabízené teorie i pravost příběhů se mu proto nepodaří.

Vybírá si indické údolí smrti oběti dodnes, nebo přede všemi zmizelo kdesi v džungli?