Tento ostrov se nachází na jihu Atlantského oceánu a je považován za nejodlehlejší lidské osídlení na světě. Vždyť k nejbližší civilizaci to mají tisíce kilometrů. Například k břehům Jižní Ameriky je to přes 3300 km nebo k Africe přes 2 800 km.
Nejblíže je ostrov Svatá Helena, ale i ten je vzdálen více jak 2 000 kilometrů. Ostrov je součástí skupinky vulkanických ostrovů a také i tomuto obydlenému ostrůvku vévodí sopka, jak je vidět z leteckého záběru.
V roce 1816 obsadili ostrov Britové, neboť se obávali, aby se sem nedostal Napoleon vězněný na „nedalekém“ ostrově Svaté Heleny. A znamenalo to pro ostrov rozkvět, neboť byl zastávkou rybářů a usídlila se zde i britská vojenská posádka.
Změna přišla až za občanské války v Americe. Lodě přestaly připlouvat, obyvatelé odcházeli, až zbyly jen čtyři rodiny. Když u pobřeží úmyslně ztroskotala loď, tak se na břeh dostaly krysy, které devastovaly místní slabé zemědělství.
Přesto se lidé nevzdávali. Ale přišla první světová válka, kdy bylo přerušeno připlouvání zásobovacích lodí. Za druhé světové války zde alespoň byla britská meteorologická stanice a pozorovatelna německých lodí.
Ani dnes není komunita příliš veliká. Ve vesnici na pobřeží žije jen kolem 270 obyvatel.
RADOSTI A STRASTI OSÍDLENÍ
Toto místo má své kladné i stinné stránky. K těm kladným patří velký klid, bez zbytečných konfliktů, stresu a neustálého spěchu či bezprostředních vnějších vlivů. Obyvatele živí moře a místní zemědělství a obvykle mají dvě zaměstnání, ale je jich na vše málo.
Obec nepostrádá ani kostel, obchod a dokonce i malou nemocnici. Vztahy jsou zde přátelské. Také podnebí je neutrální, žádná horka ani zimy. Průměrné teploty se pohybují mezi 10 až 20 stupni nad nulou. Na ostrově Tristan da Cunha se rovněž dodržují staré tradice.
Tak například na Silvestra se muži namaskují a straší ženy. A též soutěží v lovu myší. Kdo na konci roku předloží nejvíce ocásků, ten je vítězem. Zřejmě odkaz na vzpomenuté zaplavení krys z potopené lodi.
Ale z té odlehlosti plynou i některé ty stinné stránky. Protože zde není letiště, při přepravě mimo ostrov je potřeba počítat s dlouhou dobou plavby a také četností možných spojů, což se vztahuje i na zboží.
Zde neplatí heslo: „dnes objednáte a zítra dodáme“. Tam se čas místo na hodiny počítá spíše na měsíce. A to i přes to, že zásobování je zajištováno britským námořnictvem.
Dalším problémem izolace je skutečnost, že zde žije cca 80 rodin. A tak jsou obyvatelé většinou geneticky příbuzní. Nejsou zde prakticky možnosti seznámení mimo okruh ostrova a běžné jsou i sňatky mezi pokrevnými příbuznými. To přináší rizika v počtu nemocí a genetických vad.
Vnějším nebezpečím pro obyvatele je skutečnost, že žijí bezprostředně na úpatí sopky. Ta naposledy projevovala aktivitu v roce 1961. Ale v současnosti je v klidovém stavu.
Obyvatelé nejodlehlejší civilizace mají také smysl pro humor. Kdyby někdo nevěděl, kterou cestou se vydat, tak mu poslouží místní rozcestník. Například do Londýna je to „pouhých“ 5337 mil.
A tak zůstává otázkou, zda obyvatelům ostrova závidět jejich klidný způsob života, či nikoliv. Ale to je stejný problém, jako jinde uprostřed civilizace. Někdo utíká z rušných městských aglomerací do ticha vesnice, jiný zase naopak.
Ale u ostrova Tristan da Cunha je toto dilema o to závažnější, čím větší je jeho odlehlost od ostatních částí světa.
