Britský průzkumník Bertrand Sidney se nestačí divit. Na vlastní uši slyší melodické zvuky, které vychází z písku přímo pod jeho nohama, jindy se ozývají ze strmých písečných dun.

Když se na podivný jev zeptá svého průvodce, dozví se, že to si spolu povídají duchové v podzemí.

Vyprávění o „písních dun“ přichází od objevitelů i cestovatelů z tak vzdálených míst, jakými je Afrika, Arabský poloostrov, i Havajské ostrovy, a podivný zvukový jev ohromuje i děsí zároveň napříč dějinami.

Zpěv je slyšet na kilometry

„Zvuky různých druhů hudebních nástrojů a také bubnů a zvuk řinčení zbraní,“ popisuje jev známý benátský cestovatel Marco Polo už ve 12. století.

A skutečně, v poušti se ozývá pestrá škála zvuků od lehkého skřípání až po dunivé burácení, které je slyšet na kilometry daleko.

„Vcelku muzikální, příjemný, rytmický zvuk neuvěřitelných hloubek,“ vzpomíná zase anglický cestovatel Jack Philby Místní zvuky připisují duchům nebo obyvatelům podzemních měst.

Až Philby je ve 20. století první, kdo pochopí, že i tento úkaz je možné vysvětlit s použitím vědy.

Tajemství mezi zrnky písku

Bohužel vědci ani dnes netuší, co písek rozezpívává – tuší ale, že to má co do činění s třením jednotlivých zrnek písku a výsledný zvuk pak může trvat až 15 minut a dosahovat i 105 decibelů (což je jen o něco málo hlasitější než vrtačka).

Výsledný zvuk a jeho intenzitu ovlivňuje velikost a textura jednotlivých zrnek, když se o sebe navzájem třou. Další teorie v tvrdí, že zpěv písku způsobuje stlačení vzduchu mezi těmito zrnky. Nebo to může být i kvůli pohybu jednotlivých vrstev písku. Skutečnou příčinu vědci zatím nedokázali určit.