Chlapce a dívenku odvádí muž do hlubokého a temného lesa. Zastaví na temném místě plném nejrůznějších nástrah a odchází. Není to nikdo jiný než jejich zoufalý otec.
Situace mu nedovoluje, aby své děti vychovával, a tak je nechá na pospas jejich vlastnímu osudu. Dítka jsou vystrašená a cestu domů nenajdou. Když už neví, kde je jim konec, dostanou se k chaloupce, která je celá z marcipánu a perníku.
A protože jsou velmi zvídavá a nezkušená, nechají se zlákat a dobroty ochutnají. Dostanou se tak ale do spárů ježibaby, která si je chce upéct! Není pohádka O Jeníčkovi a Mařence příliš děsivá na to, aby se vůbec mohla odehrát? Nejde jen o výmysl?
POZOR NA LIDOJEDY!
Nejznámější verzi vyprávění o Jeníčkovi a Mařence zapisuje německý sběratel lidových pohádek Jacob Grim (1785–1863) se svým bratrem Wilhelmem (1786–1859). Mgr. Petra Henešová, studentka Masarykovy univerzity, se ve své diplomové práci zabývá kanibalismem v literatuře a vychází právě z jejich verze.
Poukazuje přitom na spojení mezi pohádkou O Perníkové chaloupce a význam kanibalismu v německé historii a kultuře. Říká přímo: „Baba z perníkové chaloupky je prototypem čarodějnice, která požírá děti. Tento motiv je nejznámější hlavně v německy mluvících zemích.
Čarodějnice měly podle tehdejších představ získávat svou sílu pojídáním lidského masa.“ Henešová přitom ještě připomíná, že spojení lidožroutství a čarodějnictví je zaneseno již ve starogermánských zákonících.
Zdá se, že je tak báchorka o dětech, které se v lese ztratí a na lopatu ježibabě přijdou, jen pokračováním známé legendy. I když, kdo ví! Kanibalismus je v Německu znám již v dobách pravěkých. Během historie se ještě několikrát objeví, především v souvislosti s konflikty.
K případu třicetileté války je dokonce psáno: „Hladomor byl, podle všeho, všeobecně rozšířený a kanibalismus existoval jako holá skutečnost.“ Pohádku je tak nejspíš možné číst i jako varování nezbedným dětem.
LÁSKA VŽDYCKY ZVÍTĚZÍ
Příběh ale není jen o nástrahách, které mohou potkat zvídavé a neposlušné děti. Kdyby to tak bylo, tak už nejspíš dávno upadl v zapomnění. Pohádka o Jeníčkovi a Mařence v sobě nese mnohem hlubší poslání.
A tím není nic jiného než láska! Psycholog Michal Černoušek (1945–2005) říká: „Ve své podstatě je Perníková chaloupka o pozitivních hodnotách sourozeneckého přátelství, vzájemné solidarity, která vzniká tlakem neblahých okolností, do nichž jsou hrdinové vržení.“
Vyprávěním tak dětem říkáme, že ať už udělají jakoukoliv hloupost, mají vedle sebe člověka, který při nich bude vždycky stát. Učíme je tím lásce a péči o druhé. Jeníček a Mařenka jsou sice vrženi do nezáviděníhodné situace, mají však mezi sebou tak silné pouto, že dokáží všechno překonat.
Děti všechno zvládnou nejen proto, že se mají rády a spoléhají na sebe, ale také proto, že jsou bystré a aktivní…
SEDNE JENÍČEK NA LOPATU?
Hrdinové se musejí v pohádkách vypořádat s řadou nástrah. V některých spoléhají na pomoc kouzelných předmětů a zaklínadel, v dalších ale musejí vzít rozum do hrsti a ukázat, že mají pro strach uděláno. Jeníček a Mařenka patří do druhé skupiny.
Z patálií je nedostanou ani víly, ani magické boty nebo hůlky, ale jenom jejich schopnosti. Ve chvíli, kdy mají nasednout na lopatu, aby si je ježibaba upekla, předstírají, že neví, jak se to dělá: „Ale jak mám na lopatě sedět, nikdy jsem to nedělal?“ Babizna se nechá nachytat, to je ale její konec.
Pohádka tak říká, že důmyslný a bystrý duch umí zvítězit i nad těmi nejpříšernějšími úmysly. Hodnoty jako sourozenecká láska a moudrost jsou přitom potřebné vždycky! A je zcela jedno, jestli si vyprávění čteme mezi lidmi, kteří pro hlad i děti pečou, nebo v jiných dobách…
