Patří dozajista k historickému dědictví Balkánu. Nacházejí se především na území Bosny a Hercegoviny, ale objevíme je i v Chorvatsku, Srbsku a Černé Hoře.

Poprvé se tyto specifické náhrobní kameny objevily ve dvanáctém století, ve století šestnáctém jejich výroba záhadně končí. Říká se jim „kamenní spáči“ – místním označením „stečaki“. Co o nich víme?

Většina těchto specifických náhrobních kamenů je vyrobena z vápence. Odhaduje se, že celkový počet „stečaků“ atakuje hranici šedesát tisíc kusů. V seznamech UNESCO figuruje celkem třicet lokalit měst mrtvých – nekropolí, kde se tyto náhrobky nacházejí.

„Kamenní spáči“

Komu tyto náhrobky patřily? To je stále zahaleno rouškou tajemství. Poprvé je detailně popsal až diplomat Benedikt Kuripečič, který na počátku šestnáctého století cestoval Balkánem. Jak je možné, že „stečaky“ tak dlouho unikaly pozornosti?

Musíme si uvědomit, že tento region byl po dlouhá staletí pod nadvládou osmanských Turků, pro které tyto náhrobky nebyly příliš zajímavé. Zájem o „kamenné spáče“ se v Evropě dostavil až ve druhé polovině devatenáctého století.

Věnoval se jim i slavný britský archeolog Arthur Evans (1851-1941). Ten přišel s teorií, že mysteriózní náhrobky patří kacířům. Od čeho tuto teorii odvozoval?

Bogomilské hnutí

Evans dával „stečaky“ do souvislostí s náboženským hnutím bogomilů. Toto hnutí působilo na více místech Evropy a téměř všude bylo podezíráno z kacířství. Bogomilům bylo například přisuzováno i praktikování tabuizovaných sexuálních praktik.

Z mnoha oblastí byli bogomilové vytlačováni. Nelze se ani divit, protože pro ně byly stát i církevní instituce dílem ďábla.

Spekuluje se ovšem, že bezpečné útočiště našli v Bosně, kde se jejich učení stalo oficiální duchovní platformou tamní nezávislé Bosenské církve. To by vysvětlovalo, proč nyní nacházíme nejvíce „stečaků“ právě na území Bosny a Hercegoviny.