Klášterní krypta je plná modlících se poutníků. „Dej, ať zase vidím,“ žádá jeden z nich. V hrobce totiž leží ostatky sv. Šarbela a má zde docházet k zázrakům. Uvádí se, že slepí po návštěvě místa opět prohlédli, hluší začali slyšet a ochrnutí odhodili berle.
Je pravda, že za to může Machlúf a že jeho mrtvola zůstává záhadně bez známek rozkladu?
K poustevně sv. Petra a Pavla míří představený z kláštera v Annaye v Libanonu. Do oblasti totiž přilétlo hejno kobylek a hrozí, že zničí úrodu. „Jen zázrak nás může zachránit,“ obrací se na Šarbela Machlúfa (1828–1898).
Jde o libanonského rodáka, který roku 1852 vstoupil do annayjského kláštera a žil zde zbožným způsobem života. O několik let později konvent, nacházející se na dohled od přístavu Byblos, opustil a usadil se v nedaleké poustevně.
Zde Šarbela zastihne představený kláštera s žádostí o pomoc. „Se zimostrázovou větvičkou a nádobkou svěcené vody prošel zahradu a pole, které pokropil. A kobylky odlétly,“ přibližuje Machlúfův první zázrak publicista Jan Chlumský.
Nedlouho poté prý poustevník vypudí ďábla z posedlého mladíka. Největší divy mají mít ovšem na svědomí až světcovy ostatky. Je to možné?
SVĚTLO NAD KAPLIČKOU
Když se vesničané zadívají směrem k poustevně, spatří nad ní planout oslepující záři. Rychle se proto na místo vydají. V kalendáři je Štědrý den roku 1898. Světlo je přitom dovede až ke kapličce, kde mniši omývají mrtvého Machlúfa.
Ten se na onen svět odebere symbolicky na Vánoce. Vesničané by rádi odnesli jeho ostatky do kláštera, jenže chumelí, fouká silný vítr a cesty jsou zaváté sněhem. Jakmile ale naloží Šarbelovo tělo, jako mávnutím kouzelného proutku se udělá krásně.
„Jak velely tradice řádu, v Annaye byly jeho ostatky pohřbeny do holé země,“ píše záhadolog Arnošt Vašíček (*1953).
NEJEVÍ ZNÁMKY ROZKLADU
Vzduchem rotují zářící kruhy. K vidění jsou přesně nad místem, kde Machlúf odpočívá. Nedlouho po pohřbu se nad světcovým hrobem objeví podivná světla. Představení kláštera proto rozhodnou o exhumaci. To, co spatří, když hrob vykopou, je nesmírně překvapí.
Tělo nejeví žádné známky rozkladu. Kněží ho proto přemístí do malé kapličky. Z dřevěné rakve ale po čase začne vytékat záhadná červená substance.
V roce 1927 se proto mrtvola opět „stěhuje.“ Tentokrát do cínového sarkofágu, v němž je zazděna v jednom z výklenků klášterní krypty.
PROHLÁSÍ HO ZA SVATÉHO
„Rychle, pojďte se podívat,“ vykřikne mnich. Když v únoru roku 1950 prochází hrobkou, všimne si, jak skrze kameny opět prosakuje hustá červená tekutina.
„Po otevření hrobky bylo zjištěno, že načervenalé myro vytéká z těla nepodléhajícího rozkladu,“ uvádí Chlumský. Místo se pak zakrátko stane cílem poutníků z celého světa. V kryptě totiž údajně dochází k zázračnému uzdravování nemocných.
Slepí zničehonic vidí, zchromlí mohou chodit a hluší slyší. Jak je to možné, nedokáže věda vysvětlit. Případů je ale zdokumentováno velké množství. Podle církve za ně může asketický řeholník Šarbel Machlúf, který je proto roku 1977 prohlášen za svatého.
