Město Hameln je zamořeno krysami. Přichází ale muž v pestrobarevném obleku s píšťalkou, který tvrdí, že je krysař. Slibuje místním, že je havěti zbaví, pokud mu dobře zaplatí…
Ve chvíli, kdy obyvatelé souhlasí, vydává se do ulic a začíná svou omamnou hru. Libozvučné tóny lákají malé tvory, kteří následují cizincovy kroky. Jejich pouť končí v nedaleké řece. Protože ale krysař nedostane slíbenou platbu za vykonanou službu, vrátí se.
Přikládá nástroj k ústům a spouští tajuplnou hudbu, při níž se k němu ale tentokrát netáhnou krysy. Zvuky jsou obráceny proti hamelnským dětem! Hrůzostrašnou pohádku zná nejeden posluchač, málokdo ale ví, že je zaznamenána také v Lüneburgském rukopisu.
V něm přímo stojí: „Léta páně 1284, na den Jana a Pavla bylo 26. června. Jistým pištcem, oblečeným ve všech barvách, bylo odvedeno 130 dětí pocházejících z Hamelnu.“ Jak je ale možné, že je pohádka zanesena ve spise?
Znamená to snad, že se dětem vypráví skutečný příběh? Proč je označován jako pohádka?
KRYSAŘ Z HAMELNU
Příběh o krysařovi, který z malého saského města vyláká všechny děti, se traduje nejen mezi lidmi, ale je zaznamenán i v historických pramenech. Kromě Lüneburgského rukopisu jde také o kroniku města Hameln. U roku 1384 je v ní zaneseno:
„Je to 100 let od chvíle, co naše děti odešly.“ Příběh je připomenut dokonce i zobrazením ve vitráži místního kostela! Reálný základ vyprávění je prakticky nezpochybnitelný. Není ale jasné, co se s maličkými obyvateli Hameln stalo.
Jednotlivé verze povídky se rozcházejí, zůstává jen řada možností. Podle nich se měly děti stát obětí přírodního neštěstí, nebo morové rány. Existují i názory, které se domnívají, že tajemnou postavou nebyl krysař, ale lokátor, který zakládal nová města.
Děti se tak měly usídlit v jiné oblasti. Podle německého historika Wolfganga Wanna je pravděpodobné, že založily na Moravě vesnici Hamlíkov. Domněnku zastává i současný zástupce ředitele muzea v Hamelnu Viktor Meisner:
„Na Moravě se vyskytuje řada jmen, která se vyskytovala jen v okolí Hamelnu, ale už nikde jinde v Německu.” Událost je zkoumána po staletí, otázky ale zůstávají. Jedno je však jasné, příběh je propojen s realitou! Jak je tomu u jiných legend a pohádek? Vycházejí snad také z reality?
ZAČÍNÁME OD PLATÓNA
Podle řeckého filozofa Platóna (427–347 př. n. l.) jsou pohádky jen povídačky chův. Od jeho dob se však mnohé změnilo. Odborníci berou báchorky na milost.
Už pro ně nejsou pošetilým vyprávěním na dlouhé zimní večery, ale začnou v nich vidět i skutečné příběhy a lidské zkušenosti. Český spisovatel Karel Čapek (1890–1938) ve svém spise věnovaném původu pohádek dokonce spekuluje o tom, že jde o snové představy lidí:
„…spočívají pohádky na zážitcích snových: ve snu lítáme jako Aladin, ve snu jsme pronásledováni přes propasti a řeky, ve snu míváme vykonat nějaký nemožný úkol.
Takzvaný maturitní sen, ve kterém máme odpovídat na neslýchanou otázku, připomíná opravdu typus pohádky o Sfinze, která klade hádanky.“ Skutečně jsou bájné příběhy schopné říci více, než si umíme na první pohled představit? Není to trochu přehnaná představa?
