Středověcí kati si uvědomovali, že často popravují úplně nevinné. Jejich největší noční můrou tedy bylo, že se jim jednou přijdou pomstít ze záhrobí.

„Aby mrtvej duch nestrašil, dej mu řetěz na ústa!“ nebo „Za každou oumrť postav si v zahradě kámen, a nos tam květiny, jak hrob by to byl, aby mrtvej nehudral, že nebyl řácky pohřbenej.“, to jsou jen střípky dochovaných doporučení katovských profesionálů.

Detailní znalost lidské anatomie, se kterou se setkávají takříkajíc při běžné práci, jim poskytuje nedocenitelné znalosti. I když se kolem katů vznáší pověst strachu a hrůzy, patří ve středověku mezi ty nejlepší ranhojiče a rovnače kostí.

Některé jejich metody jsou dochovány například v katovském předpisu z vyšebrodského svazku Herbarius. I když některé nápady zní zvláštně: „Lehni se zavázanýma očima na celý den na pelech, a hřebík z rakve v zubech udržet musíš, chceš-li zánět odehnat.“

Na pověrách se dá hezky vydělat

Kati mají možnost přiživit se výrobou nejrůznějších lektvarů, kouzel a zaříkání.

Rakousko-uherský poutní kalendář z 19. století uvádí mezi tradovanými mýty, že „rzina otřesená z katovskej sekery“ pomáhala prý proti horečkám, „bejlí, co ho zavěsej na šibenici o ouplňku do ránva zlaté. Není divu, že kat je všude s provazníkem jedna ruka.

Oprátek do roka prodá víc, než kolik pověsil lidí. Kati také mohou jako jediní pomoci alchymistům, kteří usilovali o kořen mandragory. Získání této vyhledávané ingredience totiž není jen tak.

„Aby si pekřín (mandragoru) sebral, nesmíš na něj holou rukou sáhnouti!“ uvádějí historická doporučení. Proč? Kdo ji ze země vytrhne, do roka prý zemře. „Černýmu psu katovskou oprátku za oháňku přivaž, a tu omotej kolem ní. Jen tak uhlídáš,“ zní doporučení. Může na něm být něco pravdy?