Chromá, prakticky nežijící, a přitom zcela přítomná – zázračná dívka zůstává záhadou i téměř 100 let po její smrti. Příběh Mary J. Fancher z New Yorku patří mezi ty nejzázračnější…

Mladá dáma Mary J. Fancher (1848–1916), které nikdo neřekne jinak než Mollie, se vrací bryčkou zpět domů z nákupu výbavy a zkoušky šatů. Obruč její sukně se zachytila závory a prudký pohyb bryčky srazí dívku na studenou zem brooklynských ulic.

Tvrdé rány dlažby doplňuje škrcení sukně. Mollie utrpí mnohočetné zlomeniny včetně těžkého poranění páteře, které ji činí invalidní.

U zubožené Fancher po nehodě náhle propukají tajemné vnitřní síly, podobné druhému zraku nebo jasnovidectví. Popisuje předměty ve skrytých balíčcích, s lehkostí čte zapečetěné dopisy i knihy, a to vše přestože je naprosto slepá!

Jak se ale zdá, aby získala tyto nadpřirozené schopnosti, musí dívka nejprve přijít o všechny smysly a upadnout do zvláštního vegetativního stavu.

Pozoruhodné jsou už první podivuhodné záznamy, které pořizuje Molliina teta Susan E. Crosby, která o svou nemohoucí neteř bez ustání pečuje:

„Dne 17. února ztratila zrak, o dva dny později sluch, dvaadvacátého toho měsíce opět viděla, slyšela a mluvila po dobu třiceti minut, druhý den však ztratila i čich, den nato dostala křeče do rukou a čelistí.

Ale devátého března došlo opět k úplnému uvolnění svalů, Mollie opět viděla a slyšela po několik hodin.“

Ona nejí, ona nepije

Nebožačka sužovaná osudem navíc během několika měsíců přestává přijímat potravu. „Slečna Crosby se často zmiňovala o slečně Fancher, že vlastní nadpřirozené síly. Zdá se zcela jistě, že přijímá přísun síly z nějakého zdroje, jí neznámého původu.

Jak jinak by mohla být zachována po tak dlouhou dobu?

Je velkou záhadou, jak bylo možné ji udržet při životě po několik let během doby jejího utrpení, které bylo tak ohromné, a výživa, kterou dostávala, tak velmi malá,“ popisuje rodinný přítel a autor knihy Mollie Fancher: Brooklyn Enigma (Mollie Fancher: Brooklynská hádanka) Abram H. Dailey.

Proč ten smích?

Osleplá Mollie, které se jen chvilkově vracel ztracený zrak, často upadá do samovolných transů, při kterých se jí dostává vidin, jež ovšem velmi často korespondují s reálným stavem.

Svým svědectvím v tomto případě může posloužit rodina Newyorčana Thomase Townsenda. Její členové dělají Mollie, vyloučené z veřejného života, často společnost. Na jednu návštěvu u choré však nikdo z nich jen tak nezapomene.

Jako první u lůžka nemocné usedá Townsendova manželka Sarah. Společně s její tetou Susan pak čekají na Townsendův opožděný příchod.

V inkriminovaném období Mollie normálně komunikuje, ale když v jednu chvíli propukne v hlasitý smích, všechny zajímá důvod její veselosti. Mollie však trvá na tom, že vše vysvětlí až s příchodem Townsenda. Když k tomu dojde, obrátí se k němu vlídně a praví:

„Podívejte, brachu, buďte velmi opatrný, je to velmi hezká mladá dáma, kterou jste doprovázel na trajektu a projevoval jí svůj zájem, ale….“ Zčervenalému a zkoprnělému Townsendovi prý v tu chvíli nezbývá než přiznat barvu a potvrdit právě vyřčená slova.

Budoucnost jako sen

Nejen současnost, ale údajně také budoucnost dokáže zázračná Mollie uzřít během svých změněných stavů vědomí. V jednom z hlubokých transů se prý ocitá v Muskegonu ve státě Michigan ve společnosti George F. Sargenta, šéfa stejnojmenné obchodní společnosti.

Mentálně se přitom nachází stovky kilometrů daleko a leží stále na svém lůžku ve společnosti jednoho ze svých přátel Berta Blossoma.

Je to právě on, kdo čerstvě probuzené Fancher oznamuje, že její poslední trans vyděsil nejen jeho, ale celou společnost u postele nemocné. Všichni si mysleli, že už se blíží její poslední hodinka. Mollie ale nedbá strachu a vypráví svou nejnovější vizi.

„To nic, ale viděla jsem zajímavé věci. Pan Sargent zpíval u klavíru na velké slavnosti,“ pronese bezprostředně Fancher.

Zmíněného muže nikdo nezná, později se ale v novinách objevuje čerstvá reportáž ze Sargentovy účasti na slavnostním otevření podniku fabrikanta jménem Milo J. Chase, který si v Muskegonu založil výrobu klavírů.

Během slavnostního otevření je podle listu uspořádán raut, který doprovází hudba a zpěv. U klavíru tehdy skutečně sedí továrník Sargent!

Pět žen, jež čtou hmatem

Sama Mollie ve vzácných stavech plného vědomí o sobě hovoří jako o pěti různých osobnostech. Bytosti Sunbeam, Idol, Rosebud, Pearl a Ruby prý v nitru ženy samy ožívají v tomto pořadí.

Ona sama se pak s novou identitou plně ztotožňuje a nechává se svým okolím oslovovat smyšleným jménem.

Trans, který u Mollie propukne 1. června 1866 a trvá celý týden. Pak uběhne jeden jediný den a žena upadne do dalšího transu, který trvá neuvěřitelných devět let!

Během celé doby nedochází k žádnému přísunu potravy, ale zato Mollie napíše tisíce dopisů, vytvoří stovky voskových květin a udělá mnoho podařených výšivek – to vše v transu!

50 let zázraku

Aby byla všem tahanicím kolem mentálního fenoménu Mary J. Fancher učiněna přítrž, je k případu povolán americký astronom a badatel Henry M. Parkhurst (1825–1908).

Ten provádí s Mollie několik testů mimosmyslových schopností a jejich závěr překvapí i samotného Parkhursta. Nejenže je přesvědčen o pravosti projevů její mysli a těla, ale musí údajně také konstatovat další pozoruhodnou věc.

A sice že invalidní, ale paranormálně nadaná Fancher neselhala ani v jedné z testovaných oblastí.

Mary J. Fancher strávila upoutána na lůžku dlouhých 50 let. Dne 11. února 1916 populární Mollie umírá ve věku 67 let na srdeční záchvat.

Ještě těsně před smrtí prý proudí do domu zázračné ženy davy lidí, aby se na vlastní oči přesvědčili, že legenda o nezlomitelné vědmě nelhala.

Mollie zemřela, ale svým životním příběhem se stala nesmrtelnou, tím spíš, že v moderní medicíně ani psychologii nemá její případ obdoby.