Víme o záhadných přízracích 1. světové války, ale ne ve všech těchto případech šlo o neznámé osoby. Někdy se vojákům zjevovali v kritických chvílích jejich blízcí. Podobné příběhy jsou během válek časté a zajímají nejen záhadology, ale i historiky.

Jedním z nich je Kanaďan Tim Cook (*1971), který objevil deníkový zápis jednoho kanadského legionáře. Šokovaný mladík tehdy psal, že jej zachránil duch jeho zemřelé maminky, díky ní se přesunul pryč z místa, kde vzápětí vybuchl německý granát.

„Mohl jsem zůstat na místě a krýt se, ale asi 20 metrů od sebe jsem tě uviděl, byla jsi úplně jako živá. Doplazil jsem se skoro až k tobě, když jsi zmizela a za mnou začalo všechno vybuchovat. Nebýt tebe, už bych nežil.

Mami, že se mi ukážeš znovu, až se budou blížit další granáty?“ píše emotivně neznámý voják do svého deníku. Podobný zážitek má korporál Will Bird (1891–1984) ze 42. praporu kanadského vojska. Během bitvy u Vimy Ridge v dubnu 1917 se schovává v jednom zákopovém bunkru.

Chce spát, ale probírají ho dvě hřejivé ruce. Dívá se nahoru a tam stojí jeho bratr Steve, který byl zabit ve válce o dva roky dříve. Zjevení se beze slova otáčí a tiše odchází pryč. Will svého bratra jako ve snách následuje do rozvalin jedné z opuštěných budov.

Tam se Steve rozplynul… Z šoku mladíka vytrhne až série ohlušujících výbuchů. Bunkr, kde se ještě před chvílí skrýval, byl právě rozbombardovaný a všichni uvnitř jsou mrtví. Mohl tam být i on. Bird o svých zážitcích v roce 1968 napsal knihu nazvanou Duchové mají teplé ruce: Vzpomínky na Velkou válku.

Kamarádi až za hrob

Prosinec 1915, zákopy u Ypres. Důstojník William M. Speight ze 3. praporu se kryje před prudkým útokem nepřátel. Je vyděšený, bojiště se dávno proměnilo v krvavou lázeň a sotva o pár hodin dříve padl jeho nejlepší přítel.

Ale jak se tam celý vynervovaný krčí, všímá si někoho, kdo je úplně v pohodě. Jeho padlý kamarád! Pomalu kráčí zákopem, jako kdyby byl na procházce, zatímco kolem všechno lítá do vzduchu. Speight rychle volá dalšího vojáka, ať mu potvrdí, že to vidí taky, jenže jeho kamarád mezitím zmizel.

Objeví se znovu dalšího večera. Speight ho následuje, dokud se duch nezastaví na místě a neukáže prstem do země. Pak se opět vypaří. Speight naslouchá svým instinktům a začíná kopat, dokud nenarazí na výbušniny s časovačem!

Času pořád zbývá dostatek na to, aby se Speight i s ostatními stihl z oblasti evakuovat. V duchu děkuje zesnulému kamarádovi, díky kterému může on i jeho spolubojovníci dál žít. Historik Cook k tomu říká:

„Ty přízračné vize existují. Vojáci vídají duchy, svoje mrtvé mámy, padlé druhy. A podle mě to není způsobeno jen nedostatkem spánku, stresem, ani se vojáci nesnaží oblbnout veřejnost vymyšlenými příběhy a dopisy.

Oni skutečně věří, že se to stalo.“ Je tedy možné, že v extrémních časech se kromě sil pozemských dokáží mobilizovat i ty nadpozemské?