Měli neobyčejná nadání. Skládat božské tóny tak, že se srdce posluchačů chvěla, malovat obrazy, kde postavy vystupují ze stínu s až děsivou živostí, psát knihy a reportáže, od kterých se nelze odtrhnout. A dostali do vínku hrozivý dar, který by si nikdo z nás asi nepřál…
Co mají společného Caravaggio, Wolfgang Amadeus Mozart, Mark Twain, William Thomas Stead, Brandon Bruce Lee a Jiří Grossmann? Všechny zmíněné obklopuje mystérium smrti. Jednoho dne je, většinou zcela bez příčiny, zachvátí jasné vědomí: „Co nevidět zemřu!“
Před smrtí se kaje
Kdo: malíř Caravaggio (1571–1610)
Vítejte v zaprášených ulicích Říma v roce 1600. Giordana Bruna (1548-1600) vlečou na hranici, kde nachází příšernou smrt udušením a uhořením za to, že neustoupil ze svých pokrokových názorů. Ve slavném městě hodují boháči v palácích, střední vrstva utrácí v pohostinských zařízeních a v tmavých koutech mezi krysami a odpadky nachází své útočiště ti nejzuboženější: žebráci, vyvrhelové a laciné prostitutky.
Rozervaná duše umělce
Geniální malíř Caravaggio, vlastním jménem Michelangelo Merisi, který posouvá hranice výtvarného vyjádření o staletí kupředu, by mohl mít všechny výhody a pohodlí bohatství a slávy. Kdyby ovšem neměl rozervanou duši, která ho táhne ke špíně, nemravným dívkám, krvi a šarvátkám.
Vyprovokovává tolik bitek a hádek, že musí ze svého milovaného Říma prchnout, táhnout světem a ukrývat se jako psanec!
Zpodobnil vlastní setnutou hlavu
Stokrát je zraněn, pořezán, stokrát se zotavuje v horečkách, vždycky se ale ze svých potíží nějakým zázrakem dostane. Blízký skon začne tušit náhle, aniž k tomu má momentálně zásadnější příčinu. Vidina vlastní smrti ho vyděsí. Začne se snažit smýt své hříchy a urovnat některé pokřivené vztahy.
Čí hlava je na podnose?
Strach vypodobní v obraze Salome s hlavou Jana Křtitele, který maluje pro jednoho maltézského rytíře, se kterým se snaží smířit. Na morbidním biblickém tématu obrazu by nebylo nic až tak zajímavého… Kdyby se na podnose neskvěla dokonale vypodobená hlava umělce.
Tentokrát zranění nepřežije
Jeho předtuchy se začnou naplňovat, když ho na podzim roku 1609 pobodá v hostinci několik rytířů z Malty. Zraněn byl už mnohokrát, ale tentokrát záhadně s děsivou jistotou ví, že nepřežije. Rád by ještě před smrtí spatřil svůj Řím, nesmí do něj ale kvůli svým kriminálním činům vstoupit.
Žádá tedy o povolení samotného papeže. Už to ovšem nestihne, smrt si ho najde pološíleného v Toskánsku na břehu moře.
Tajemnou mši nedokončí
Kdo: skladatel Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791)
Snad se to odehrává právě tak, jak známe ze slavného filmu Amadeus (1984), a za Wolfgangem Amadeem Mozartem přichází tajemná postava a objednává složení zádušní mše, bez termínu a dalších požadavků. Ale spíš je skutečnost prostší.
Hudební zlodějíček
Jisté je, že mše je určena Franzi von Walseggovi (1763–1827), který má ve zvyku oslovovat skladatele a krást jim jejich díla. Tak či tak, když se skladatel po dokončení jiného díla pouští do práce, přepadne jej podivná předtucha.
Ač je mlád, začne mluvit o smrti, kterou je ostatně fascinován. Několika svým nejbližším se svěří, že si je jist, že Requiem píše pro sebe.
Svíce dohořívá
Do díla vloží veškerý svůj um a píše jej s vervou, která neodpovídá velikosti a důležitosti zakázky. Věděl skutečně, že svíce jeho života dohořívá? Dokončuje Introitus, Kyrie a v dalších částech díla pak jeho rukopis končí, protože Mozart umírá na infekční chorobu.
Génius v neoznačeném hrobě
Za jeho rakví sice zřejmě nejde jen pes, jak se to traduje, ale podle některých zpráv budoucího velkého umělce na poslední cestu doprovodí jen skladatel Johann Georg Albrechtsberger (1736–1809) s rodinou.
Umělec skončí v neoznačeném, laciném hrobě. Requiem je později dokončeno rukou skladatele Franze Xavera Süssmayra (1766–1803).
Osud svázaný s kometou
Kdo: Mark Twain (1835–1910)
Je velký zázrak vidět jí za život jedenkrát, ale je zřejmě skutečně málo těch, kdo byli na světě při dvou jejích dostaveníčkách s planetou Zemí. Řeč je o Halleyově kometě a o jejích průletech, které mohly být ze Země pozorovány.
Jedním z těch, kterým se to alespoň teoreticky mohlo málem podařit, je Mark Twain. V roce 1835 jí u matky v břiše zmešká o pouhých 14 dní.
Smrt si naplánuje
Roku 1909 se Twain nechá slyšet: „Přišel jsem na svět s kometou. Za rok se má vrátit a myslím, že s ní opět odejdu. Bylo by to největší zklamání v mém životě, pokud by to tak nebylo.“ Průlet komety během roku 1910 má dramatický nádech.
Novináři píší, že kvůli blízkému průletu se mohou uvolňovat plyny, rozsévat smrt a otravy. Nic takového se neděje a lidstvo si může vydechnout. A slavný spisovatel, autor mnoha skvělých humoristických próz?
Také vydechne. Ale naposledy. Přesně, jak si s morbidní jistotou naplánoval.
Ví o zkáze Titaniku
Kdo: novinář William Thomas Stead (1849–1912)
Píše se 14. duben 1912 a nepotopitelný parník RMS Titanic má za sebou velkou část své první plavby přes Atlantický oceán a blíží se k Newfoundlandu. Do cesty se mu ale postaví ledovec.
Kapitán Edward J. Smith (1850–1912) se dopouští osudné chyby, loď ve 23.40 na ledovec narazí a za necelé tři hodiny se potopí.
Dámy mají přednost
Jedním z pasažérů na této impozantní lodi je i britský novinář William Thomas Stead. Jako jeden z mála pasažérů zůstává vlastně klidný, pomůže několika ženám a dětem s nástupem do záchranných člunů, ale sám do žádného nenastoupí.
Osud si sám napíše
Stead cestuje na mírovou konferenci pořádanou americkým prezidentem Williamem Howardem Taftem (1857–1930) v New Yorku. Katastrofa ho nijak nepřekvapuje. Tento investigativní novinář napíše již v roce 1886 fiktivní příběh How the Mail Steamer Went Down in Mid-Atlantic, by a Survivor, popisující katastrofu zaoceánského parníku v Atlantickém oceánu.
V roce 1892 vydává další příběh vyprávěcí o parníku, který potopí ledovec!
V kontaktu s duchy
Sám se pak začne angažovat v posílení bezpečnostních opatření na zaoceánských lodích. Náhoda? Asi ne, ostatně Stead je nejen velkým fanouškem esperanta, ale také spiritismu. „Dokážu přijmout vzkazy ze světa duchů,“ tvrdí.
Dostane o černé budoucnosti zprávu ze záhrobí?
Splněná věštba
Jeho chiromantka Madame Teresine mu ve stejném roce, kdy publikuje druhý z příběhů, předpoví z ruky smrt v roce 1912. Podobnou věštbu uslyší i od jiných, jasnovidka Madame de Kerlor hovoří o velké lodi, která nedopluje do přístavu.
A tak William Thomas Stead v poklidu přejde do kuřáckého salonu a rozevře noviny. Tak je naposledy spatřen. Nemá kam spěchat, ví totiž, že jeho osud se naplnil.
Ostrý náboj na nesprávném místě
Kdo: herec Brandon Bruce Lee (1965–1993)
„Stop. Super, děkujeme,“ prohlásí australský režisér Alex Proyas (*1963). Je 30. března 1993 a natáčení firmu Vrána probíhá přesně podle plánů. Snímek vypráví o staré legendě, podle které přenáší duše zemřelých do říše mrtvých vrána.
Ta má ale zároveň moc přinést duši zpět, pokud nemá klid a zemřelému se stalo něco zlého.
Na plac se mu nechce
Lee s přijetím této role dlouho váhá, téma filmu ho děsí. Uplynulo přesně 20 let, co si jeho otec a legenda bojových filmů Bruce Lee (1940–1973) stěžoval během natáčení filmu Hra smrti na bolesti hlavy.
Nevěnoval jim pozornost, vzal lék a šel spát.
Oprávněný strach
Už se neprobudil, upadl do kómatu a zemřel. Syna jeho smrt navždy poznamená. Nyní má i on natáčet film s tematikou smrti a navíc má zahynout v přestřelce. Brandon Lee se svěří přátelům, že má strach ze smrti.
Přesto nakonec roli přijme. Hned po skončení si chce vzít svou snoubenku.
Prapodivná shoda okolností
Do dokončení filmu chybí jen pár scén. Na place vypukne obvyklý zmatek. Jedna z hlavních hvězd filmu, Brandon, zůstává ležet bez hnutí na zemi po výstřelu z pistole kolegy Michaela Masseeho (*1955).
Režisér je z jeho pádu nadšen. Náhle všichni ztuhnou. Něco není v pořádku.
Jeden ostrý
Okamžitě se seběhnou členové štábu a je přivolán lékař. Po 12 hodinách v nemocnici ale nadějný 28letý herec umírá. Zřejmě jen tragickou shodnou okolností, i když nepochopitelnou, se ocitne v Maseeho zbrani mezi slepými náboji jeden ostrý.
Dodnes kolem této podivné smrti existují otazníky. Jak se do pistole ostrý náboj dostal, je záhadou, která vyvolává mnohé konspirační teorie.
Strach ze smrti vyzpívá
Kdo: herec Jiří Grossmann (1941–1971)
Na jevišti divadla Semafor sedí Jiří Grossmann obložený polštáři. Z dřívějšího elegána už zbyl spíš jen stín, jindy pohotový a věčně rozesmátý třicátník už nemá sil. Už nejen on, ale i všichni ostatní tuší, že smrt je velmi blízko a že Jiřímu Grossmannovi zbývá posledních pár dní života.
Lék je za dveřmi
Přesto si přeje naposledy vystoupit a jeho kamarád a herecký partner Miloslav Šimek (1940–2004) mu to samozřejmě rád splní. Dobře si uvědomuje, že tohle představení je skutečně jen pro Jiřího Grossmanna.
Nový lék na Hodgkinovu chorobu je už téměř za dveřmi, jemu ale bohužel nezbývá sil, aby se ho dočkal.
Smrtelná diagnóza
Onemocnění není pro Jiřího Grossmanna žádnou novinkou. O tom, že trpí zákeřnou rakovinou mízních uzlin, se dozví už během své vojenské služby v roce 1964. Během druhého roku jeho vojenské služby si totiž zažádá o převelení, aby mohl sloužit ve stejném útvaru jako Miloslav Šimek.
Musí podstoupit lékařskou prohlídku, která ukáže, že to, co dosud považoval za angínu, je mnohem závažnější.
Stihnout co nejvíc
Dlouho se snaží před svými kamarády nemoc tajit. Pracuje naplno, tuší, že nemá tolik času jako ostatní. Spolu se svým kamarádem Šimkem vytváří nezapomenutelnou dvojici v legendárním divadle Semafor.
Jsou vtipní, pohotoví a nebojí se ani narážek na aktuální politickou situaci, což jim přináší nejen problémy, ale i časté cenzorské zásahy. Když spolu s Miloslavem Šimkem píší v kavárně Slavia povídku Jak jsem ochořel, zřejmě má její obsah pro Jiřího Grossmanna i poněkud hořký podtext.
Tušení smrti
Je až zarážející, jak odlišný je Jiří Grossmann v písňových textech, které psal sám pro sebe i řadu svých kolegů. Zřejmě nejlepší texty napsal pro Naďu Urbánkovou (*1939). A při poslechu textu písně Závidím, ve které se zpívá o tom, že „…já chci jen žít, jak žít se má, a o nic víc…“ se nelze ubránit pocitu, že Jiří Grossmann už tehdy o blížícím se konci svého života ví víc než ostatní.
