Co když je možné přimět oblohu, aby pršelo přesně tehdy, kdy člověk potřebuje? Na počátku 20. století se taková představa nezdá být úplným šílenstvím.

V době nadšení z technických vynálezů se objevují samozvaní meteorologové, kteří slibují ovládat počasí pomocí chemických směsí, dýmu a tajemných přístrojů.

Charles Mallory Hatfield (1875–1958) není žádný univerzitní profesor ani uznávaný meteorolog.

Živí se prodejem šicích strojů, ale ve volném čase studuje počasí a experimentuje s látkami, které mají údajně přimět atmosféru k tvorbě dešťových srážek. Sám se označuje jako urychlovač vlhkosti (Moisture Accelerator).

Tvrdí, že déšť nevyrábí, pouze přiměje mraky, aby uvolnily vodu, kterou už obsahují. Jeho receptura zůstává tajemstvím. Na vysokých věžích staví mělké nádoby s chemickou směsí, jejíž výpary se mají šířit do atmosféry.

Nikdo přesně neví, co do nich přidává. Hatfield však získává pověst muže, který dokáže přivolat déšť na objednávku. V roce 1904 mu dokonce obchodníci v Los Angeles nabízejí tisíc dolarů za vyvolání srážek.

Když následně přichází deštivé období, jeho sláva roste. Jenže jeden zásadní problém zůstává: nikdo nedokáže prokázat, že déšť skutečně způsobil právě on.

Historikové později upozorňují také na to, že Hatfield pečlivě shromažďuje zprávy o svých úspěších, zatímco neúspěšné pokusy v jeho vlastním archivu prakticky chybějí.

Způsobí povodeň

Největší příležitost přichází v prosinci 1915. Americké San Diego se obává nedostatku vody a městská rada hledá způsob, jak naplnit vysychající nádrže. Hatfield nabízí řešení, které zní téměř neuvěřitelně:

za 10 tisíc dolarů naplní přehradu Morena Reservoir až po okraj. Pokud neuspěje, nedostane nic. Městští radní se rozdělí, přesto většina nabídku přijímá. Dne 1. ledna 1916 Hatfield se svým bratrem Paulem zahajuje experiment.

Na vyvýšeném místě staví věže s nádobami obsahujícími tajemnou chemickou směs. Pak se děje něco, co připomíná splněné proroctví. V polovině ledna se nad jižní Kalifornií stahují těžké mraky a začíná vydatně pršet. Srážky pokračují celé dny.

Řeky se rozvodňují, mosty mizí pod vodou, železniční tratě jsou poškozené a některé oblasti zůstávají odříznuté od okolního světa. Dolní přehrada Otay se protrhne a voda ničí vše, co jí stojí v cestě. Katastrofa si vyžádá přibližně dvacet obětí.

Tajemství si bere do hrobu

Hatfield prohlašuje, že svůj úkol splnil. Jenže meteorologové mají jiný názor. Odborník E. H. Nimmo upozorňuje, že bouřkový systém zasahuje rozsáhlé území a jeho vznik nelze jednoduše připsat místnímu experimentu.

Pozdější rozbor historických meteorologických map, který provedl odborník Don I. Eidemiller ze San Diego State College, ukazuje na mimořádně složitou situaci:

nad jižní Kalifornii se dostaly čtyři různé vzduchové masy, jejichž střet vytvořil podmínky pro extrémní srážky. Přichází další záhada. Hatfield požaduje slíbených 10 tisíc dolarů, ale město odmítá zaplatit.

Radnice totiž nedokáže určit, zda muž skutečně splnil podmínky dohody, a současně se obává, že uznáním jeho zásluh by mohla převzít odpovědnost za následky katastrofy. Navíc původní smlouva nikdy nedostala definitivní písemnou podobu.

Spor končí bez vyplacení odměny. Hatfield se však nevzdává a v dalších letech pokračuje ve své činnosti. Tajemství, jakou chemickou směs vléval do nádob na věžích, si ale v roce 1958 odnese do hrobu.