U řady našich sakrálních památek, ať už jsou to prosté kapličky, kostelíky nebo honosné chrámy, je jejich vznik často spojen s nějakým dramatickým motivem. Nejčastěji to bývalo uzdravení nemocného, nebo záchrana života v nebezpečných situacích apod.

Lidé potom podle svých možností za záchranu života nebo za uzdravení nechávali na těchto místech pověsit obrázek, vybudovat prostou kapličku a ti nejbohatší a nejmocnější kostel. A tak se mohlo stát, že i medvěd mohl být příčinou vzniku kostela sv. Matěje v Praze – Dejvicích.

Jak bylo několikrát v kronikách popsáno, v tehdy hustých lesích zde rád lovil i král Boleslav Pobožný, synovec sv. Václava. Jednou se vzdálil od své družiny a náhle byl napaden velkým medvědem.

Ten tu údajně měl střežit hroby mužů z družiny Ctirada, pobitých za Dívčí války.

Podle jedné verze medvěda,  zlého ducha, na poslední chvíli zahnal vysoký bělovlasý stařec, snad duch sv. Matěje. Druhá verze se zdá realističtější, kdy ve vypjaté situaci medvěda zastřelil zdatný muž, který se tam objevil a představil se jako Matěj.

Ať už to bylo jakkoliv, král Boleslav na radu biskupa, sv. Vojtěcha, zde na tomto odlehlém místě nechal vybudovat kostel, zasvěcený sv. Matěji.

Původní, již nevyhovující kostel byl v roce 1770 zbourán a na jeho místě postaven nový. Ale slavné poutě u svatého Matěje se tradují dodnes. I když se konají na zcela jiném místě a s jinou, než náboženskou náplní.

Ale duch tehdejších poutí ožívá i ve známé písničce Karla Hašlera s textem:

„U svatého Matěje, když se slunko zasměje, na pouti je hezkých panen, jak když máku naseje.“ Kostel je přesto i dnes známý svými perníkovými betlémy, každoročně doplňované o nové postavy.