Zelené vrcholky stromů kymácející se ve větru představují pro většinu lidí symbol klidu a odpočinku pod zeleným příkrovem lesa. Jenže ty nejhlubší lesní porosty na ruském území mohou podle prastarých pověstí ukrývat tvora, který nemusí být vůbec přátelský. Co má být zač tajuplný lešij?

Prapůvodně jde o východoslovanského lesního démona, který ochraňuje stromy a celý les a který se k lidem chová zlovolně nebo vyloženě nepřátelsky.

Mnoho folkloristů tvrdí, že právě lešij byl původně jednou z inspirací, které stály za středověkou podobou čerta s rohy a ocasem. Jenže staroruská literatura nepracuje s lešijem vždy jen jako s vymyšleným démonem.

Naopak zlovolní lesní duchové byli po celá staletí pro řadu obyvatel dnešního Ruska zcela reální. Patrně nejslavnější je lešij Mikola, který dle legendy žil v dutém stromě a dával hádanky kolemjdoucím.

V lidské podobě měl podobu starce s bílými vlasy a vousy, v té zvířecí pak připomínal běsa se zelenou kůží a zářícíma očima.

STARÝ SLOVANSKÝ BŮH?

Ruské příběhy se zmiňují o mnoha ztracených lidech, které měl mít na svědomí právě lešij. Tito tvorové prý lákali na všemožné zvuky připomínající třeba i smích, tleskání nebo radostné výkřiky.

„Mnoho lidí dodnes věří, že lešij je pozemským zhmotněním slovanského boha Velese, boha skotu a divoké zvěře. Další zase považují lešije za jeho sluhu,“ uvádí americký publicista A. Sutherland.

V současnosti je lešij samozřejmě považován především za bytost z mýtů a bájí. Jenže především mezi potomky domorodých kmenů stále žijí příběhy o lidech, kteří lešije na vlastní oči spatřili.

Nejčastěji šlo o dřevorubce, které tento tvor nenávidí a kterým se zjevuje ve své podobě s rohy a drápy, aby je odradil od další těžby dřeva. Mnozí badatelé tak upozorňují:

I příběhy o lešijovi musely někde začít a je velmi nepravděpodobné, že byly od základu vymyšleny.