Před robustním dřevěným pultíkem se rýsuje přihrbená mužská postava. V ruce drží seříznutý brk. Chvíli něco píše a pak se dá do kreslení podivné rostliny. Právě totiž pracuje na legendárním Voynichově rukopisu, knize, kterou se dodnes nepodařilo rozluštit.

Komu přihrbená postava patří? Da Vincimu, Edwardu Kelleymu, nebo někomu úplně jinému?

Otáčení stránkami Voynichova manuskriptu musí brát dech. Na jeho listech je možné spatřit cizokrajné rostliny, podivné symboly, záhadné stroje i složité obrazce. To vše navíc doplňuje text, který se zatím nikomu nepodařilo rozluštit.

Mezi nemnoho z těch, kteří se ho mohou dotknout, patří také vědci z Arizonské univerzity. Ti v roce 2009 podrobí rukopis důkladnému průzkumu.

Za pomoci radiokarbonové metody zjistí, že pergamen byl vytvořen v rozmezí let 1404 až 1438. Z následného rozboru navíc vyplyne, že barva na něj byla nanesena nedlouho poté. Rukopis tak musel vzniknout v první polovině 15. století.

„Výsledky zkoušek spolehlivě vyloučily všechny dosavadní domnělé autory,“ poznamenává spisovatel Arnošt Vašíček (*1953).

Tvůrcem záhadného spisu nemohl být Leonardo da Vinci, Edward Kelley ani anglický badatel Roger Bacon (1214–1294) či lékař Rudolfa II. Jacobus Sinapius (1575–1622), kteří byli v souvislosti s autorstvím díla často zmiňováni!

Musel znát Lucemburky!

Na zdobně upraveném pergamenu z 15. století je možné zahlédnout působivou iluminaci. Vyobrazena je na ní napůl žena, napůl ryba, koupající se v lázni. Jde o meluzínu.

Ačkoli by se mohlo zdát, že mytická postava pochází z šerého dávnověku, první zmínku o ní můžeme najít až v roce 1393 v knize Historie o Meluzíně, kterou nechal sepsat Jošt Lucemburský (1351–1411).

Jde totiž o vílu, která je spojovaná právě s jeho rodem. Autor Voynichova rukopisu tudíž musel Lucemburky velmi dobře znát.

Vzhledem k tomu, že záhadná kniha obsahuje desítky kreseb rostlin, znamení zvěrokruhu a podivných přístrojů, dojde český badatel k závěru, že tvůrce manuskriptu byl nejspíše botanik, lékař, či dokonce obojí zároveň.

Žil ale na začátku 15. století někdo, kdo splňoval všechny tři podmínky – tedy pocházel z Itálie, živil se jako doktor a navíc se ochomýtal kolem Lucemburků? Ano! Jmenoval se Angelo z Florencie.    

První botanická zahrada

S očima navrch hlavy vstupuje Václav IV. (1361–1419) do rozlehlé zahrady. Je okouzlen. Kamkoli se jen podívá, tam to kvete. Místo si samozřejmě okamžitě zamiluje. Kdeže se to ale vlastně nachází?

V dnešní pražské Jindřišské ulici v místech, kde stojí Hlavní pošta. Právě tady totiž roku 1360 založí lékárník Karla IV. jménem Angelo z Florencie úplně první botanickou zahradu ve střední Evropě.

Najít je v ní možné jak vzácné okrasné květiny, tak i ty léčivé. Angelo se totiž živí jako apatykář. Václav IV. ale o jeho služby nejeví zprvu příliš zájem. Možná proto se dá zhruba sedmdesátiletý Angelo na začátku 15. století do sepisování Voynichova rukopisu.

„Tomu, že je Angelo z Florencie autorem knihy, věřím. Je to dostatečně podložené,“ dodává Vašíček. Zpřesněné údaje z nové radiokarbonové zkoušky napovídají, že by mohl mít pravdu.

Rukopis totiž podle zkoumání vznikl v rozmezí let 1405 až 1420, tedy na sklonku vlády Václava IV.